Myšlenky

17. října 2014 v 20:00 | Bella |  Čarodějka
Myšlenka, na kterou mě přivedla má vlčí Sestřička: "Jestli jsi měla potřebu řešit, tak to určitě bylo potřeba řešit."

Nezáleží na tom, jestli je to opravdový problém, nebo je jen v naší hlavě. Neměli bychom to přehlížet. Svými myšlenkami si dokážeme ublížit. Můžeme se jimi přivést až na úplné dno. Každopádně to taky musí znamenat, že jen silou svých myšlenek bychom měli být schopní se povznést.

Sometimes it's now or never.

Přemýšlela jsem nad těmito situacemi a nad tím, jak to vlastně může být stresující. Pro někoho, kdo si to uvědomuje, ale je nerozhodný, nebo potřebuje čas na to, aby učinil rozhodnutí. Může to být úplně zničující. Protože si uvědomujete, že když tu příležitost nechytíte, tak vám uteče. Neustále se cítíte k ničemu. "The fortune is in favour of the bold." Ale co když jste vyděšení? Co když prostě nejste odvážní..? Nutně se pak musíte cítit, že nikdy nemáte štěstí. Mohou se takoví lidé z toho vůbec někdy dostat..?

...



Be curious, not judgemental.

Vážně čím dál víc zjišťuju, že člověk nemůže soudit - ani knihu podle obalu, ani lidi.
Protože prostě nevíte. Nikdy nevíte. I když si myslíte, že víte, nevíte.
Dokud nebudete v něčí kůži, tak nepochopíte.
A může se vám zdát, že někdo dělá něco špatně a nemusí se vám to líbit, ale pokud je to opravdu jejich Cesta a jsou na ní opravdu spokojení, tak je to v pořádku. Je to jejich věc a pokud vám to neubližuje, nic vám do toho není.
Větina lidí má důvod, proč dělá, to co dělá.
Kdybychom strávili víc času tím, že bychom se je snažili pochopit, než abychom je odsoudili, svět by byl hned hezčí místo.

Shit happens.

Špatné věci se stávají. Svět není vždycky krásné místo. A občas vám nikdo nepomůže. Není to hezké, ale je to tak.
Sbíhají se kolem vás davy pokaždé, když se vám hroutí svět? Nejspíš ne. Ale asi to ani nečekáte. I když vaše problémy nejsou o nic zanedbatelnější než problémy druhých a i když byste si to zasloužili.
A nemůžete za to být naštvaní na celý svět. Není to ničí vina.
Mám zodpovědnost za svůj život. A můžu se rozhodnout, co s ním.
Třeba ho zasvětím pomoci druhým.
Ale udělám to proto, že chci, ne proto, že bych měla. Ne z pocitu, viny, povinnosti, odpovědnosti, ale protože jsem se tak rozhodla.
Rozhodla jsem se být dobrý člověk.

Dilema učení

Řešila jsem, jestli je v pořádku druhým předávat své domněnky. Jednak proto, že je to pouze domněnka, protože čím víc se učím, tím víc zjišťuju, jak málo toho vím a je mi zcela jasné, že zítra už se na věc můžu dívat úplně jinak. Druhá věc je - děláme to kvůli sobě nebo kvůli nim..? Jistěže je to s dobrým úmyslem, ale ptáme se toho druhého, co chce on?
Ad 1 Asi je potřeba věci tak podávat - jakože je to moje domněnka, něco k čemu jsem zatím došla a může se mi na to ještě změnit názor, ale ne jako ultimátní pravdu. Je už na druhém, jak s tou informací naloží, protože mu nic nevnucuju.
Ad 2 Začala jsem myšlenkami, že kdyby se nikdo nic neučil, zůstali bychom na místě, neexistoval by žádný pokrok, růst a vlastně by to bylo v rozporu se životem. Ok, ve všeobecné rovině je to potřeba. Ale jak si ospravedlním, že zrovna thle konkrétní myšlenku předávám konkrétnímu člověku v konkrétní okamžik? Musím o něm mít dostatek informací, abych naznala, že tu myšlenku pobere a přihlížet k jeho přáním a vědomostem. Což je pořád jen můj úsudek, protože nejsem v kůži toho člověka a nemůžu vědět, co s ním to, co se mu chystám předat, udělá. Pořád si můžu říkat, že mu předávám jen svůj názor a neříkám mu, jak se má zachovat. Ale některé věci se prostě nedají "odzjistit".
Každopádně, nakonec jsem si to pro sebe ospravedlnila:
a) Je možné, že člověk v sobě má potenciál, který by vůbec neobjevil, kdyby jeho nevědomost nic nenarušilo. (Tedy dívat se na to, co to může přinést pozitivního a ne se obávat, co negativního z toho může vzejít. A zároveň věřit v toho člověka.)
b) My sami jsme zodpovědní za svoje štěstí. Když někdo přijde a zboří vám váš domeček z karet, je na vás, abyste si ho zase postavili. Není to od něj pěkné, ale třeba se z toho poučíte. Každopádně, postup je stejný, ať už to udělal neúmyslně, ze zlomyslnosti, nebo, aby vás tím něco naučil. Jen v prvním případě se na něj nemůžete zlobit, v druhém sice můžete, ale nic to nemění na tom, že stavba bude na vás a třeba vás to něco naučí a ve třetím můžete rozeznat ten dobrý úmysl. Možná sice někdy ani to nepomůže (mě jo, když si to uvědomím, ale uznávám, že nemusí každému), ale mě to jako ospravedlnění stačí. Můžu se snažit předejít tomu, aby ta informace měla na druhého negativní dopad, ale nemůžu předvídat, jaks e zachová a to už je na něm, protože je za sebe zodpovědný.
Tak, uhh. Možná to zbytečně rozebírám, ale já se s tím fakt docela trápila.. Což mě přivádí k další myšlence: mé oblíbené "udělat pro věc maximum".

Maxima

Jak můžeme říct, že jsme pro věc udělali maximum, když neustále posunujeme své hranice, své možnosti? Co nám brání v tom je posunout dál? Maximum je vlastně strašně abstratní a pohyblivá veličina. Můžu si říct, že jsem pro něco udělala vše v možnostech svého současného maxima. Ok. Ale pokud mi to nestačí, protože si říkám, že vím, že mám na víc, můžu se snažit "maximizovat své maximum". Nezabývat se tím, co pro to můžu udělat teď, ale pro to budu schopná udělat v budoucnu, pokud využiju "teď" ke zlepšování svých možností. Jde mi o to, že ten koncept "udělat pro věc maximum" mě asi neuspokojuje. Nestačí mi to. I moje maximum může být v současnosti málo. A myslím si, že je přínosnější věnovat ten čas práci na svých možnostech, aby v budoucnu byly vyšší, než dělat málo, s tím, že v současnosti víc nejsem schopna, zvlášť když sama vím, že jsem schopna víc.

Což mě přivádí zpět k dětem v Africe - ne, že bych se k tomu chtěla vracet, ale myslím si, že je to taky dost o té investici do budoucna. a) Momentálně se snažím si vydělat. Jednak, abych byla soběstačnější a měla peníze na věci, co chci, ale taky mi to dává možnost si odkládat bokem něco, co můžu využít na něco užitečného. b) Myslím si, že každodenní dobré skutky se taky počítají. To, že podržím dveře někomu, kdo má plné ruce, že někomu nabídnu místo pod deštníkem, nabídnu se, že paní pomůžu s kočárkem, dám své poslední drobné někomu, kdo je potřebuje, nebo se prostě jen na někoho usměju.. Kdoví k čemu to někoho inspiruje. A čím víc lidí tohle bude dělat, tím větší je pravděpodobnost, že to inspiruje někoho s prostředky k tomu udělat něco opravdu smysluplného. Někdy stačí málo. Takže naknec je to zas jen o tom, s čím se mi lépe žije - jestli s tím, že každý den udělám něco viditelného, s tím, že to možná k něčemu povede, nebo budu posílat peníze do Afriky, i když nevím, jestli se k nim vůbec dostanou. Je to jen jiná cesta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama