Věci končí.
A já jsem se toho vždycky bála.
Znemožňovalo mi to užívat si toho, co zrovna je.
A to je škoda.
Protože, to je život. Stává se.
A tím, že se budu bát užít si věcí naplno, dokud jsou, ničemu nepomůžu.
Naopak, měla bych ze všeho vytřískat, co se dá.
A taky nepropadat fatalismu.
Protože, myslet si, že člověk už nikdy nic takového neprožije?
Nebo že nepřijde nic lepšího?
To je přece hodně smutné.
Jasně, že takhle nepřemýšlím celou dobu.
Mám strach.
Dokážu být rozežraná, nespokojená a sobecká.
Ale nemusím se těmi myšlenkami nechat ovládat.
Můžu se rozhodnout být spokojená a užívat si, čeho je.
Padá to na mou hlavu.
