"Stačí nám, že jsme se snažili."
Když to někomu řeknete, většinou se na vás budou dívat přes prsty.
Proč?
Protože nás celý život učí, že snaha je pěkná, ale nestačí.
Svět nezajímá, co se vám děje v hlavě, pokud to nemá nějaký výstup.
Zajímá ho realita. To, co je vidět. Výsledky.
Zní to hnusně, ale podle mých zkušeností to tak je.
Stejně tak všeobecný názor na dobré úmysly a cosi o cestě do pekla.
Ale já si myslím, že se to počítá.
Protože ve výsledku je to váš život.
Svět pro vás existuje, protože ho prožíváte.
Vaše prožívání je podstatné. Ne to, jak o vás smýšlí ostatní.
Nemůžete řídit životy druhých.
Když někoho něco raní, je to proto, že to tak on cítí.
Jsou to jeho pocity, za které má odpovědnost on, ne vy.
Samozřejmě se můžete snažit vyhýbat věcem, které víte, že nejsou bezpečné.
Ale nakonec je to pořád jen na tom druhém.
Když to převrátím - můžete se mu donekonečna snažit ublížit, naštvat ho, urazit ho, ale on se nemusí nechat.
Nemusí se ho to vůbec dotknout.
Nemůžete mu vnutit své pocity, když nebude chtít.
Proč by měl člověk, který si je jistý sám sebou, naslouchat vašim urážkám?
Takže jedna strana je váš úmysl.
Druhá je reakce.
Vaše úmysly mohou být dobré, mohou být špatné.
Reakce je na tom člověku.
Ale to, co vám umožňuje se sobě podívat do tváře, jsou dobré úmysly.
I snaha se počítá.
Alespoň pro vás.
A když to ví i ta druhá strana, pořád si myslím, že to bolí méně, než když víte, že vám někdo chtěl ublížit.
Protože občas se můžete snažit, jak chcete, a stejně se vám to nějakým způsobem povede.
Nikdy dopředu nevíte.
Nemůžeme asi tvrdit, že toho druhého známe tak dokonale, že jsme si vědomi toho, co by ho mohlo zranit.
Každý si sebou něco nese.
Co když to nevíte?
Má na vás být naštvaný?
Nevěděli jste.
Dá se tomu předcházet?
Jak, když jste to nevěděli?
Nejste zodpovědní za pocity druhých.
Nemůžete předvídat, jak se budou cítit.
Nejste v jejich kůži.
Můžete se rozhodovat za sebe, podle svých pocitů.
Ale nemůžete rozhodovat za ně.
Čím dál víc se učím ptát se, co ten druhý chce. Ne, co si já myslím, že je správné.
Protože zjišťuju, že mnohem víc dokážu ublížit tím, že rozhoduju za druhé.
Jistě, někdy lidi chtějí různé věci.
A v zásadě, když se k něčemu rozhodnu, tomu druhému se to může nelíbit, jak chce, ale to mě nezastaví.
Což by někomu mohlo připadat jako rozhodování za druhé, ale z mého pohledu je to rozhodování za sebe, pokud člověk dělá, co je pro něj nejlepší, ne, co si myslí, že je nejlepší pro druhého.
Je to o důvěře. A respektu.
Pokud věřím, že mi ten druhý nechce ublížit, může mi ublížit poznání, že je to jinak.
Může mi ublížit jeho nedostatek důvěry, když rozhodne za mě.
Ale pokud se rozhodne za sebe, může mi to ublížit jen v případě, že jeho volbu nerespektuju.
Protože se starám o svoje štěstí a ne přání toho druhého.
Stává se, že lidi chtějí různé věci.
A někdy neexistuje kompromis.
To ještě není důvod k pláči.
Navíc, když se snažíte někoho zachránit předtím, aby se zranil, možná mu bráníte, aby si uštědřil životní lekci.
Je hezké, že vám na něm záleží, ale kdo vám dal právo rozhodovat o jeho životě? Jak víte, co je pro něj dobré?
Třeba se potřebuje udeřit do hlavy. A to hodně.
