13. září 2014 v 2:33 | Bella
|
Aneb Jsem vinna, když s tím nic nedělám?
Zní to děsivě? Možná jo. To kdyby vás zajímalo, co Ježek s Bellou řeší ve 3 hodiny ráno =D
Předpoklad byl, že jsme všichni vinni lhostejností k jejich utrpení. A je lepší říct, že jsem k tomu lhostejný, než tvrdit, že ne, ale nic s tím nedělat. Mě se to nelíbí, protože se lhostejná necítím. Takže jsem se snažila přijít na to, jak to vlastně vidím.
Předem upozorňuju, že jsem si pro sebe vyřešila morální otázku. (Zapojily se do toho ještě další úvahy - vzpomínáte na ty dvě situace s vlakem?) Takhle to vidím já. A ne každému se to musí líbit. Každopádně jsem otevřena diskuzím, protože je to podle mě téma, o kterém se dá diskutovat dlouho.
Myšlenky jsem zapisovala tak jak my šly hlavou, takže různě odbíhám a zase se vracím.
Necítím se vinna. Protože jsem jejich utrpení nezpůsobila. A jsem přesvědčená, že není v mých silách jim pomoct, alespoň zatím. Nevidím důvod, proč bych měla obětovat svůj život. (Protože bych mohla zahodit všechno a odjet tam.) Nedlužím jim to. Mohla bych posílat korunu na fond. Ale nemám jistotu, že se k nim dostane. Ne, nevím to, nezkusila jsem to. Ale radši bych tam byla a viděla, že dělám změnu, než se kojit dobrým pocitem. Raději bych měla pocit, že dělám něco smysluplného. Mohla bych tomu samozřejmě obětovat svůj život. Ale bylo by to moje rozhodnutí. Nikdo to po mě nemůže chtít. Jejich utrpení nepadá na mou hlavu. A nemyslím si, že to ze mě dělá špatného člověka.
Je to lhostejnost?
Je otázka, jakou váhu mají moje myšlenky. Protože se to navenek nijak neprojevuje. To že se tím v myšlenkách zabývám a uvažuju nad tím, co s tím, nikoho nezajímá.
Ale kdo to bude soudit?
Bůh?
Ví vlastně někdo, co je v očích Boha správné?
Lidi?
Pardon, ale co je mi do jejich názoru?
Nakonec je to jen o tom, jestli budu schopná sama se sebou žít.
Při zachraňování člověka bych volila variantu, při které nemusím nasadit život.
Matematika - máte jistotu jednoho života, nebo nejistotu dvou.
Myslím, že zvolit si život, není hřích.
Pokud bych neměla jinou možnost, než nasadit život, tak je to pro mě o tom, že oba životy mají stejnou váhu. A ptám se, proč mám nasazovat život, abych zachránila jiný?
Nedlužím mu to.
Jeho život má svou hodnotu, ale můj taky. Nedají se poměřovat.
Jsem vinna, protože jsem ho mohla zachránit, ale neudělala to?
Můžu se tak rozhodnout, samozřejmě. A budu hrdina. Blázen, ale hrdina.
Podle mě je hodnotnější přispět do mnoha životů, než obětovat se pro jeden.
Jo, kdyby to byl někdo, koho znám, asi bych to viděla jinak, ale tam do toho zasahují jiné věci, než otázka morálky.
Pokud bych mohla zachránit spoustu životů obětí svého, tak je to taky něco jiného.
Protože nevěřím, že můj život má hodnotu životů mnoha lidí, každý lidský život má stejnou hodnotu. Stejný potenciál.
Jistě, že bych měla strach a nechtěla bych umřít, ale kdybych se rozhodla zachránit si svou kůži, místo toho se obětovat a zachránit ty lidi, to bych se sebou nemohla žít.
Radši přispěju k lepšímu světu tím, že budu dělat něco tady - něco, co je pro mě dostupnější. A když nemůžu udělat nic, můžu se alespoň usmát a třeba tím někomu zlepšit den. Nikdy nevíte, k čemu ho to inspiruje.
Vzpomínáte, jak jsem říkala, že pokud vím, že jsem pro něco udělala všechno, mám čisté svědomí? Měním své stanovisko. Ne, udělat všechno, ale udělat všechno, co můžu. Ať už se za tím skrývá cokoliv.
Přijde mi lepší udělat míň, ale když to opravdu má smysl, ne udělat hodně, ale beze smyslu. A každý dělá, co umí nejlíp. Možná je potřeba umět se i zbavit odpovědnosti za všechno. Smířit se s tím, že to nemusím udělat já a nechat to na někom jiném. Protože bych se nebála, že neudělá. A já zas můžu udělat něco jiného pro to, aby byl svět lepším místem. Každý má svou roli a nemyslím si, že je některá z nich méněcennější. Že když neudělám nic proti hladomoru v Africe, tak jsem špatný člověk, i když se snažím být vždy milá, přívětivá a prozářit lidem den. Když někomu pomůžu, přispěju na charitu, koupím polívku bezdomovci nebo budu pomáhat v útulku. Nemyslím si, že je nutné to poměřovat. Každý dělá, co může. A nemůžeme se věčně strachovat, jestli je to dost. Nemůžeme udělat všechno a měli bychom si za to odpustit.
Snažíme se zachránit svět, ale kdo zachrání nás? Myslím, že bychom si prvně měli hledět toho, abychom byli srovnaní sami se sebou.
Přiznám se, že se mi nelíbí to "můžu" - "Ne, udělat všechno, ale udělat všechno, co můžu." Já si myslím, že člověk může ve většině případech (jasně, že když mám na účtě stovku, tak jim asi nepošlu milion - ale pořád jim tu stovku můžu poslat - je to otázka volby). Spíš je to otázka toho, co je pro to ochoten udělat - takže "..udělat všechno, co jsem pro to ochotna udělat" mi zní rozhodně lépe - a upřímněji.
Jinak mě teda nikdy nenapadlo se nad tím takhle zamýšlet, ale mám to asi stejně - minimálně s tím, že radši vidím výsledky své činnosti, než mít jen dobrý pocit - aneb důvod, proč jsem kdysi chtěla jet do Afriky nebo pomáhala v útulku a ne jen na ně přispívala..