Možná jste si všimli, že přibyla nová rubrika =) Naznala jsem, že je na čase si dělat poznámky o tom, kde jsem byla, když pořád někde cestuju. Takže začnu Adršpachem, ze kterého jsme se o víkendu vrátili. Bylo tam krásně, vážně neuvěřitelná příroda. Po většinu času tam nebyl signál a neměli jsme s sebou počítač, takže v tomhle ohledu to byl úžasný odpočinek. Ale bylo to i dost náročné. Myslím, že si budu muset pořídit nové nohy =D Postupně jsem měla dojem, že mi odpadnou kyčle, kolena, dokonce kotníky. Zjistila jsem, že mám spoustu svalů, o kterých jsem nevěděla a k nim i šlachy! =D Wow.
Celkové skóre je cca. 135km, schodů nepočitatelně. Několikrát jsem vážně uvažovala o tom, že nemám sepsanou závěť, než mě mamka upozornila, že nemám co komu odkázat =D
1. den - sobota 2.8. (12km, trasa: Teplice n. Met.-žst. - Teplice n. Met.-náměstí - Bučnice-kemp - Bučnický pramen - penzion Dita, penzion Dita - Adršpach-parkoviště - zámek Adršpach - zpět k parkovišti - Pískovna - zpět na Ditu)
Jeli jsme Ecčkem přes Pardubice - už cítíte ten problém? Ecčko tradičně mělo zpoždění. Dojelo pozdě už do Brna a pak ještě další nabralo. A klasicky si nebylo ani kde sednout. I když jsem byla vděčná, že jsme našli sedátka v chodbičce a neskončili u záchodu. Celá cesta se nám tudíž protáhla, protože jsme museli počkat na navazující spoj o hodinu později (se zpožděním vlaku to samozřejmě hodina nebyla). Po několika dalších přestupech jsme vystoupili v Teplici nad Metují na vlakové stanici. Chvíli jsme řešili, jestli ten vlak, co tam stojí je přípoj ke Skalám, ale než jsme to vyřešili, ujel. Věděli jsme přibližně, kam se máme dostat, ale trochu jsme podcenili vzdálenost. Nakonec jsme se k penzionu s dvěma krosnami, cestovní kabelou, batohem, foťákem a přenosnou ledničkou táhli 6km. Tašku chvilku nesla mamka, ale nakonec jsme ji nesli s bráchem mezi sebou. Ještě další den jsem necítila prsty. Naprosto vážně. Z penzionu jsme byli nadšení - na zahradě houpačka, táborák s totemem a pískoviště - co víc si Vlčice může přát..? Večer jsme vyrazili na procházku do Adršpašských skal podívat se na jezero Pískovna, které podle majitele mělo být při západu slunce nejkrásnější. Skály zbarvené do červena od krvavého západu slunce a jezero do barvy petroleje.. No romantika. Po dvou hodinách, kdy jsme klepali kosu a pomalu neviděli, začalo být jasné, že romantika se nekoná. Ale i tak tam bylo opravdu hezky. Přišlo nám docela vtipný fakt, že jezero se nachází za vstupem do skal, kde se platí vstupné a nesmí se v něm koupat, ale od šesti, kdy se okruh zavírá, padají všechna pravidla, brána je otevřená a v jezeře se koupe spousta lidí včetně těch, co tam celý den sedí a prodávají lístky. A taky tam mají lidi zjevně hodně v oblibě plavat nazí.
2. den - neděle 3.8. (24km, trasa: Dita - Teplice n. Met.-náměstí a zpět a pak ještě jednou, tentokrát po modré kolem koupaliště ke Skalám a pak dál po červené, penzion Dita - Adršpach-parkoviště - Křížový vrch a zpět)
Původně jsme měli v plánu výlet na Skály, ale počasí to vidělo jinak. Takže pot, co jsme si ráno udělali procházku po místních obchodech jsme si tu trasu prošli ještě jednou, protože jsme se dostali jen do města, než začala průtrž mračen. Nakonec jsme v přístřešku u obchodu snědli řízky a vrátili se na penzion. Odpoledne jsme to zkusili znovu. Navlékli pláštěnky a vydali se na Křížový vrch. Výstup nebyl v dešti zrovna bezpečný a výhled za moc nestál, ale i tak se mi tam líbilo. Na skále vyvedená zastavení vypadala hodně dobře.
3. den - pondělí 4.8. (22,5 km, trasa: Dita - kemp Kamenec - Nad Kamencem - Lokomotiva - Kraví hora - Pod Bludištěm - Čáp - Pod Čapím vrchem - Skály - Nad Kamencem - Teplice n. Met-město - Dita)
Původně jsme měli v plánu jít do Adršpachu, ale počasí se na nás opět vykašlalo, takže jsme nasadili pláštěnky a vyrazili na Skály. Šli jsme už naší známou cestou, ale místo toho, abychom to obcházeli přes město, následovali jsme ukazatel pro automobily a u kempu Kamenec se napojili na zelenou. Zrovna když jsme se drápali do kopce na vyhlídku Lokomotiva, tak se rozpršelo. Bylo to dost dobrodružné - úzká cestička vzhůru mezi stromy a kapradím. Bratr nadával, ale já si to tajně užívala. Nemám ráda rovné a jednotvárné snadné cesty. Obědvali jsme "na stojáka" pod převisem na Kraví hoře, poté co jsme setřásli velkou skupinu s dětmi u borůvek. Na ty jsme ze začátku neměli štěstí, ale pak jsme je jedli snad na každém výletě. Pokračovali jsme přes Supí skály - nahoru a dolů, občas byly schody jako pro obry, pak jste se zase protahovali soutěskou, kde by někteří z lidí, co jsme během pobytu potkávali určitě neprošli. Došli jsme až do bývalé osady Skály, podívali se na zříceninu a občerstvili se v místním "bufetu" v zámku Bischofstein. Původně jsme měli v plánu se vrátit po žluté, ale nakonec jsme naznali, že cesta po modré, i když byla z části po silnici, bude rozumnější. Podařilo se nám dostat do Teplic asi pět minut před zavíračkou místního obchodu v pět hodin, takže jsme ještě zvládli nakoupit zásoby na další den.
4. den - úterý 5.8. (20km, trasa: Česká Metuje-žst. - Samaritánka - Ostaš - okruh Skalním bludištěm - Ostaš-rozc. - Sluj Českých bratří - Kočičí hrad - Údolí Klučanky - Lachov - Teplice n. Met-žst - Dita)
Ze zastávky Teplice n. Met.-Skály jsme dojeli do Teplice nad Metují a přestoupili na vlak, kterým jsme se dostali do České Metuje. Nepotkali jsme ani jednoho průvodčího, takže jsme to měli zadarmo. Z Metuje jsme vyrazili po modré značce, zastavili se u studánky Samaritánky a došli ke kempu Ostaš. Skalní bludiště se mi hodně líbilo, měli to pěkně udělané. Sluj Českých bratří dál po cestě nás trochu zklamala, protože to opravdu nebyla sluj, jen díra ve skále a cesta k ní byla o dost náročnější, než aby to za to stálo, ale tak bylo to zase dobrodružství. Mamka se projevila jako taktní, když upozornila jednu tělnatější paní, co jsme potkali na cestě zpět, že cesta dál je náročnější. Myslela jsem, že naráží na ty schody, co vlastně ani nejsou schody ke konci a dřevěnou lávku, ale ona dodala, že je to jen pro anorektičky. Tak jsem se to rychle snažila zachránit, že ta cesta je náročná, protože paní měla navíc turistické hůlky. Dál jme potkali lidi, co se nás ptali, jestli je "jeskyně otevřená a jestli se platí vstupné". Chudáci. Museli být ještě zklamanější než my. Kočičí hrad byl taky pěkný, jen jsme naznali, že trasa k němu je opravdu jen pro kočky - vysoké schody nebo naopak úzké průlezy. Vstup do Kočičího hradu byl opravdu jen pro anorektičky a byli jsme svědky toho, že se tam jeden pán vážně nevešel. Zpátky jsme šli v rychlejším tempu, protože opět začalo pršet. Dál jsme pokračovali do údolí Klučanky. To, čím jsme šli a co jsem z legrace nazvala korytem potoka, se nakonec ukázalo opravdu být korytem potoka. Po dešti tam stékalo spoustu vody. Mysleli jsme si, že po včerejšku to bude spíš procházka, ale nakonec to bylo skoro stejně dobrodružné.
5. den - středa 6.8. (cca 10,5 km, 5km ťapkání po Broumově a 5,5km výlet do Adršpachu)
V půlce týdne má být odpočinkový den, takže jsme vyrazili do Broumova podívat se na ten proslulý Broumovský klášter. Přiznám se, že jsme byli dost znechucení. Nejprve nám vnutili lístek o stovku dražší, protože byl s kostýmovanou prohlídkou. Ta probíhá každou sudou hodinu, na normální bychom si museli další hodinu počkat. Nakonec jsme stejně čekali, protože přijela neohlášená výprava z Německa a vzali ji přednostně. Trvalo to ještě nějakou dobu, než nám našli náhradní průvodkyni. Vypadala, jakože to dělá jako letní brigádu, takže mi jí bylo docela líto - být předhozena nasraným turistům. Prohlídka sestávala z refektáře, knihovny s lešením (dali nám obrázek, abychom věděli, jak to tam vypadá normálně!) a mumií. Za to vstupné to rozhodně nestálo. Klášter byl totiž v rekonstrukci, ale to je nezastavilo od toho, aby si vzali běžné vstupné. (Na stránkách rekonstrukci chytře zamlčeli.) Slíbili nám vrátit rozdíl za kostýmovanou prohlídku, která se nekonala, ale když jsme došli k pokladně, nikdo tam neseděl. Zahrada měla být prý přístupná, ale vchod byl uzavřený dělníky, protože i tam probíhala rekonstrukce. Takže jsme se spokojili s parkem a snědli si mňam fazolový salát. Prošli jsme se po Broumově (který jsme rychle přejmenovali na cikánov), doplnili zásoby v místním supermarketu a vydali se na zpět. Večer jsme se vydali na procházku do Adršpachu a obešli si kilometrový okruh kolem jezírka. Západ slunce byl tentokrát mnohem hezčí (i když stále ne krvavý). Vyfotili jsme nějaké fotky (především kachny) a vrátili se na penzion.
6. den - čtvrtek 7.8. (21,5km, Dita - Adršpach - Adršpašské skalní město - Vlči rokle - Pod sedmi schody - Záboř - Krápník - Střemen - Ozvěna - Skály - Dita)
Vyráželi jsme brzy (ještě před osmou), protože jsme si Adršpašký okruh chtěli užít nerušeni turisty. Vyplatilo se to a první část jsme si opravdu prošli úplně sami. V druhé půlce už se začali vynořovat první turisti a když jsme se vraceli stejnou cestou,a bychom navázali a mohli pokračovat dál, tak už jsme obcházeli davy lidí, kterým jsme se pak nevyhnuli ani na cestě dál. Ve skalách jsme zjistili, proč tam mají nouzový východ - ne jako zkratku, ale pro takové, kteří se nevejdou do Myší díry a nedostanou se dál. Pokračovali jsme k jezírku, kam se šplhalo asi 150 schodů a pak přibližně polovinu zase zpět. Jezírko je v nadmořské výšce asi 500 m.n.m, na zimu se vypouští. Není na něm zas tak až moc zajímavého, provezou vás na lodičkách a u toho vám popisují věci, které tam mají naaranžované (vodníky, skřítky apod.), ale bylo to opravdu vtipné =) Chvilku jsme se dohadovali, jestli je pánův ostravský přízvuk pravý, nebo naučený jakožto rádoby exotický. Každopádně to měl zmáklé a bavil nás opravdu celou dobu. Od jezírka jsme zase vystoupali nějaké schody a pak sestoupili do Vlčí rokle. Ta byla nedávno otevřená po rekonstrukci a vážně mě uchvátila. Stezky z dřevěných prken mezi rašeliništi a bujícím lesem - připadala jsem si jak v nějakém elfském městě nebo tak něco. Absolutně žádný signál a všude kolem skály. Bylo to fakt krásné. Z vlčí rokle nás čekalo šílené stoupání na Sedm schodů. Byla jsem v ten okamžik ráda, že jsem kromě turistických hodinek neměla ještě snímač tepové frekvence, protože by mě asi kleplo jen z těch čísel. Já prostě neumím do kopce chodit pomalu, to je pro mě ještě větší utrpení. Takže to vyběhnu rychle, abych to měla za sebou, ale to srdce podle toho vypadá. Když jsme vylezli nahoru, nastalo zase mírné klesání dolů. Kousek pod vrcholem byl opravdu moc pěkný výhled na Teplické skály, na které jsme pak došli poté, co jsme slezli z kopce. Teplické skály byly dost jiné, než Adršpašské, ale taky měly své osobní kouzlo. Bylo tam rozhodně chladněji a i vlhčeji. Pojmenované měli většinou jen nějaké menší věci na skalách, ne celé skály a vyžadovalo to mnohem větší představivost než v Adršpachu. Okruh jsme taky museli obejít z části dvakrát, protože cesta dál opět navazovala v půlce. Tady už bylo hodně lidí a nikde tam nebylo místo k sezení, takže jsme dobré půl druhé hodiny zmírali hlady, než jsme našli posezení za okruhem U Skalní nevěsty. Na mamčino přání jsme pak ještě lezli na hrad Střemen, i když já jsme měla upřímně dost už před ním. Bylo to 300 schodů, prudkých jako žebřík. Nahoru na vyhlídku vždycky mohlo jen tak 6 lidí, takže jsme si dost počkali. A vrcholové stoupání bylo už vážně skoro horolezectví. Základ byl: nedívat se dolů =D (Já se tak ráda překonávám =D) Ovšem vyhlídka byla opravdu luxusní a stála za to, i když jsem byla docela ráda, když jsem mohla zase slézt dolů. Od hradu už jsme došli k nám už dobře známému vstupu do skal a od tam zase do penzionu.
7. den - pátek 8.8. (24km, Police n. Met.-nám. - Hlavňov - Kovářova rokle - Nad Kovářovou roklí - Hvězda - Supí hnízdo - Nad Hájkovou roklí - Suchý důl - Ochoz - Police n. Met.)
Minibusem jsme se svezli do Police nad Metují a z autobusového nádraží jsme se vydali najít značku. Naštěstí jsme záhy objevili náměstí s rozcestníkem a vydali se po červené stezkou Aloise Jiráska. Vystoupali jsme přes pole nad město k lesu, kde nás čekal velmi zmatený rozcestník, ale nakonec jsme se podle instrukcí vydali kolem kravína, našli rybník i naši červenou značku a pokračovali do Kovářovy rokle, která slibovala spoustu skal. Naneštěstí už v Mariánské jeskyni začalo silně pršet, takže jsme navlékli bundy a vydali se dál trochu ve spěchu a bez focení. Pršet přestalo až na Hvězdě, kde jsme úplně promočení zalezli do turistické chaty a dali si oběd. Měli tam hotová jídla, takže polévka i guláš byly ihned a nemuselo se na ně čekat, což bylo příjemné. Ceny byly na můj vkus v pohodě a i když kvalita jídla asi nebyla na takové úrovni, pohostinnost majitele to vynahrazovala, takže měl člověk pocit, že si jí jako král. Z hvězdy jsme se vrátili na rozcestí a cestou prohlíželi skály, které jsme předtím oběhli. Vydali jsme se na vyhlídku na Supí hnízdo a pokračovali dál po červené. Původně jsme to chtěli vzít až k Zaječí rokli, ale nad Hájkovou roklí jsme naznali, že to i stačí a vrátili se po zelené přes Suchý důl do Police. Cestu zpět už mám docela zamlženou, protože mě začaly chytat šílené křeče do šlachy na kotníku. Při téhle příležitosti jsme s bráchou vymysleli pohádku o Oslíkovi s křivýma nožkama. Stihli jsme dokonce dřívější autobus a zvládli v Polici i nakoupit a v Teplicích jsme si pak dali ledovou kávu v penzionu Kamínek, kolem kterého jsme celý týden chodili a plánovali, že se tam zastavíme. Káva sice chutnala jak takový ten mléčný kávový nápoj, co koupíte v obchodě, ale nešetřili zmrzlinou ani šlehačkou a byl tam dokonce ještě karamelový topping a skořice, takže jsme si moc pochutnali. A tím vlastně končila naše turistická dovolená =) Další den už jsme jen sbalili a prošli se v okolí, vyfotili vše, co se vyfotit dalo a došli na vlakovou zastávku, odkud už jsme bez problémů dojeli domů.
