Kdybyste chtěli vědět, co celé dny dělám.
Zkráceně: Nezastavím se. Ale abych byla konkrétní: Po měsíci usilovného hledání, když už jsem se na na začátku července téměř vzdávala naděje, jsem nastoupila na brigádu. Oficiálně dělám roznos letáků pro realitku. Ve skutečnosti je ze mě realitní makléřka. Nejprve to bylo tak částečně - každý den vyjet do nějaké dědiny v okolí Brna, roznosit letáky do všech schránek, najít domy zadané od realitky, aktivně najít domy na prodej, co zadané nebyly, případně domy opuštěné, a pokračovat do další dědiny. Bylo příjemné být každý den venku, v terénu, všude kolem vás pole, čerstvý vzduch, klid, pracovní doba jen na vás. (Kromě vstávání v šest a usínání v deset, na což Vlčice vůbec není zvyklá.) Až na vedra a to, že jsem se okamžitě spálila, idylka. Pak se Vlčice upsala k tomu, že bude dělat realitní makléřku pro Akademické reality - studentskou realitní kancelář. Takže teď je v Brně a obíhá byty. Kromě toho, že roznáší letáčky, tak přijímá nabídky, chodí na prohlídky bytů, zadává je do systému a následně je chodí ukazovat zájemcům. Aby náhodou těch bytů neměla málo, tak dělá monitoring inzerce a ozývá se na inzeráty, kde se nabízí podnájmy, a vnucuje těm lidem spolupráci s realitkou. Ze začátku jsem to brala tak, že lidem pomáháme zvýšit pravděpodobnost, že někoho najdou, nebo studentům, že najdou bydlení, ale s tím, jak se na mě spousta lidí kysele kouká, mám čím dál víc pocit, že dělám přesně to, kvůli čemu jsem nechtěla do call centra - vnucuju se. Ale i tak jsem spokojená - ta práce je strašně rozmanitá, naučím se spoustu věcí a myslím, že mi to prospěje po všech stránkách. Dokonce si myslím, že je to lepší, než dělat servírku, jak jsem původně chtěla. Otázka je, kolik peněz utratím za telefon s tím věčným voláním a jestli se mi to vůbec vrátí. Pokud z těch provizí někdy něco uvidím. A taky jak dlouho zvládnu takhle fungovat. Protože to jede stylem - jdu do práce, po práci na prohlídky, po prohlídkách většinou něco vyřizuju nebo se s někým scházím, dojdu domů, umřu, dám si sprchu, večeři, přečtu kapitolu knížky a jdu spát. Teď jsem se navíc upsala ještě k něčemu, o čem začínám uvažovat, jestli je dobrý nápad, respektive, jestli jsem na to správný člověk. (Nejde tak o mé schopnosti, jako mé možnosti.) A samozřejmě to vyžaduje další můj čas. Mamka je teď na dovolené, takže jídlo, kočky, kytky, nádobí - všechno je na mě. Nechci kašlat na své přátele ani na sebe, takže i na to je si potřeba najít nějaký čas. (Většinou na úkor spánku.) A začíná mi slabě klepat na rameno bakalářka - jakože bych si měla alespoň začít hledat materiály. Začínám mít pocit, že se určitě něčemu nevěnuju dostatečně, tak jak bych měla, a mám pocit, že jsou to přátelé a já. Sice každý den cvičím, ale běhat jsem stále nebyla (Shazuju to na to, že každý den toho hrozně moc nachodím, tak to není potřeba). Ketlování si nechávám až po výplatě, abych měla z čeho ty věci kupovat. Kytaru je potřeba naladit a já si přestala rozumět s ladičkou. Kromě nějaké kapitoly v knížce nebo jedné epizody seriálu, vážně nevím, co teď dělám pro sebe. (Jo, pokud nepočítám čokoládovou tyčinku k svačině, protože jinak bych asi zdechla. A ještě občas medituju.) Teď třeba už musím končit, protože jsem stále nevečeřela, musím vyžehlit a potarat se o kytky a kočky. Jsem trochu zdrblá, přiznám se. Jsem na jednu stranu ráda, že pořád něco dělám, ale nevím, jestli to nedělám špatně. Každý má nějaká očekávání a mě to tak hrozně rozčiluje. Sice mám pocit, že jsem prozřela, ale je to jakobych byla teprve na začátku a ta nalezená rovnováha a sebevědomí jsou strašně křehké. Někdo vám začne kecat do toho, jak máte co dělat a s vámi to hrozně zatřese. Protože chci být lepší, chci pořád růst, jenomže, kde je ta cesta, kdo to ví? Komu můžete věřit? Mají plno rad, ale sami taky klopýtají. Vždycky jsem špatně snášela nejistotu. A teď jsem v ní každý den. Asi je potřeba si zvykat. Je na jednu stranu skvělé, jak je svět plný možností, ale občas nějakou jistotu potřebuje každý, nebo ne..? Mluví ze mě déšť. Doufám, že bude brzo líp.
