Psala jsem, že být Vlčicí je pro mě čím dál víc o tom oportunismu. Je to víc, než jen to. Dřív jsem byla přesvědčená, že je to určitý set vlastností, co se u nás sešel. Čím dál víc si začínám myslet, že je to o tom, co Vlk představuje.
Svobodu. Pohyb. Vytrvalost.
Tvrdila jsem, že nejdůležitější věcí je být sám sebou. Nechat tu něco ze sebe. Ano, ale…! Člověk si často myslí, že je, co je, a jiný nebude. A to je kámen úrazu. Žijeme spoutaní představami, co o sobě máme. Přitom můžeme být o tolik víc. Být sám sebou - spíš naplnit svůj potenciál. A ten máme všichni. Stačí chtít. Nikdo není horší nebo lepší, než druzí. Můžeme být, kýmkoliv chceme. Můžeme dokázat, cokoliv chceme. Stačí se osvobodit od všech těch vnitřních bariér.
"Nemám na to." - Kdo říkal? Zkusil jsi to?
"Ztrapnila bych se." - Koho zajímá, co si o tom druzí myslí? Řídí snad tvůj život? Ne. Je to tvůj život.
Úplně vážně - Co ti brání..?
Za léta a léta si o sobě i díky ostatním vytvoříme spoustu falešných představ, omezení, údajných pravd o tom, kdo jsme. Rodiče nám věčně vtloukali do hlavy, že nejsme dost dobří. Spolužáci se nám posmívali, že jsme patetičtí. Přijali jsme ta označení a vzali je za své. Postavili si z nich Klec. Klec, která nám brání v rozletu. Brání nám projevit naše skutečné já, brání nám zářit.
Protože pravda je, že na to máme. Můžeme být, kýmkoliv chceme. Máme tu sílu se změnit. Smutné je, že mnohdy tu energii raději vynakládáme na to, abychom zůstali takoví, jací jsme. Udupáváme ten plamen, než se stačí rozhořet. Ale beze změny není posun. Stagnujeme. Stojíme na místě. Nevyvíjíme se. Vegetujeme.
Věčná škoda.
Vynakládáme spoustu energie na to, abychom se problémům vyhnuli, místo toho, abychom je řešili a obohatili se. Jak jinak se chcete posunovat dál, než zdolávat překážky, pokořovat výzvy?
Je spoustu lidí, kteří si v životě zažili hodně a teď jsou velice úspěšní. Proč asi? Jediný rozdíl mezi nimi a námi je ten, že se rozhodli s tím něco dělat. Samozřejmě, že v tom bahně mohli zůstat, ale oni se rozhodli z něj vylézt. Ne, nejsou v ničem lepší, než my. Jsou to stejní lidé jako vy nebo já.
"O tom, jací doopravdy jsme, nerozhodují naše schopnosti, ale naše volby."
Stojí to jen to rozhodnutí.
A já si začala uvědomovat, že být Vlčicí znamená být predátor. Jít si za tím, co chci. Běžet. Být nepolapitelná. Vždycky jsem si zakládala na tom, že nejsem snadno zaškatulkovatelná. Protože můžu být vším. Jsem jako voda. Pod každým dotekem se měním.
A to uvědomění, že můžu být čímkoliv. Že stačí chtít. Stačí se trochu snažit. Něco pro to dělat. A přestat se věčně bát. To mě strašně osvobodilo.
"Všechno, co chceš, je na druhé straně strachu."
"Bolest je praskání skořápky, která ukrývá to, co musíš pochopit."
Žijeme v kuklách. Přestože můžeme být motýli.
Život je plný možností. Jsem nadšená z představy, čeho všeho můžu dosáhnout. A všechno, co přede mě Osud postaví je jen další možnost, jak růst. A vím, že to zvládnu. Vždycky jsem všechno zvládla. Protože jdu pořád dál. Protože jsem Vlčice. Protože se nevzdávám. A začínám díky tomu k sobě mít opravdový respekt.
Myslím, že jsem k tomuhle směřovala. A všechno najednou začíná zapadat do sebe. Probudila se ve mě jakási vzdorovitost. Odmítla jsem se smířit s tím, že něco nějak je. Smířit se se svými omezeními. Moje omezení mě neurčují. Dokud pro věci neudělám maximum, odmítám se smířit s tím, že něco nejde. Už nejsem obětí okolností. Jsem pánem svého života.
Neříkám bít hlavou proti zdi. Myslím, že součástí jakéhosi zdravého úsudku je i uznat, že něco opravdu nejde. Ale zkusit to. S maximálním nasazením. Neodsoudit to dopředu. Člověk jinak vůbec nezjistí své možnosti. Nikdy se nedostane za zdi své Klece.
"Život začíná na konci tvé komfortní zóny."

Tohle je velmi moudrý článek. A pravdivý. Je fakt, že já vegetji ne svém vlastním slizu a že mi to skoro i vyhovuje. Vyhovuje mi to, že se trápím sama nad sebou a že s tím nechci nnic dělat. A co hůř. Ve skutečnosti a ni nevím, co chci.