Stalo se vám někdy, že vám došlo, že možná, možná, všechno, čemu jste věřili, je jen ve vaší hlavě..?
Věci, co jste si mysleli, že se změnily. Věci, co jste si mysleli, že se ztratily.
Že se ve skutečnosti nezměnilo nic, jste to jen vy a postupně si kolem sebe pletete pavučinu, do které se stále víc zamotáváte.
Všchny problémy, co jste viděli. Že jste si je vytvořili sami. Že jsou jen ve vaší hlavě.
Protože, kdybyste se pořádně, ale opravdu pořádně podívali, kdybyste jednou v životě poslouchali, zjistíte, že tu vůbec nejsou.
Že jsou to hlasy, ve vaší hlavě, vaši démoni, kterým nasloucháte, ne lidi kolem vás.
A uvažujete, jestli jste si tím vším museli projít, abyste k tomuhle poznání došli, nebo jestli vyrobit stroj času, vzít si baseballovou pálku a pořádně vašemu minulému já rozbít hubu, aby se vzpamatovalo, a ušetřit tak jak sobě, tak lidem kolem vás spoustu bolesti.
A uvažujete, co všechno by bylo jinak. A jestli byste vůbec byli člověkem, kterým jste teď.
Můj nevjětší problém je, že předpokládám věci. Ne, že bych si zjistila, jak to doopravdy je, ne já prostě předpokládám. A většinou předpokládám ten negativní scénář. Otázka je, jestli proto, že čekám ode všech jen to nejhorší, nebo se sama tak nesnáším. Ale zjevně se mi konečně podařilo přeskládat nějaká kolečka v hlavě. Takže jsem se rozhodla, že alespoň budu předpokládat ten pozitivní scénář. Minimálně do té doby, než se přesvědčím o opaku. Na ten negativní scénář se stejně nepřipravíte a jestli máte pocit, že vás skepse uchrání od zklamání, tak neuchrání. Akorát si pokazíte tu dobu, než se dozvíte pravdu. Osobně mi přijde lepší si myslet, že je všechno v pořádku, protože se nemusíte trápit. A když pak zjistíte, že není, teprve s tím můžete něco dělat.

Jo, to se mi stávalo a stále stává.. A když na to pomyslím, tak mě to docela poděsí; takové to, že žiju pro jistoty, které jsou jistotami jenom skrze mé vnímání, ale vlastně je nepotřebuji.. Ty ohromné smysly a idey, které tak vlastně vidím jen já.. Nebo se dokážu hroutit pro něco, co si rozumově uvědomuju jako naprosto nepodstatný a nedůležitý, ale asi se k tomu neumím postavit jinak, cítím a beru to jako hroznou tragédii, která mě podlomí..
Vím, že spoustu hádek, co jsem měla se svými nejbližšími, byly kvůli tomu, že jsem něco "vnímala" nebo - předpokládala.. A asi ne vždy se trefila. Viděla jsem za slovy, co jsem za nimi tušila, a ono tam možná nic nebylo.. Myslím, že hodně toho jde z nás - a my to promítáme do svého okolí a pak se cítíme obklopení nepřátelským prostředím.. které produkujeme sobě sami..
Nicméně ta myšlenka, že to, čemu věříme, je jen náš výmysl, je na jednu stranu děsivá, ale na druhou - nemá to tak být? Právě proto, že je to náš výmysl, to funguje.. třeba by to "skutečně" vypadalo úplně jinak než našima očima..