Uvažovala jsem nad obdobími v našich životech. Mám pocit, že ze začátku, když jsme objevili Vlka, tak jsme měli tendence žít hlavně v tom vnitřním světě. Ve fantazii, ve snech. Překonávali jsme dny nějakou vyhlídkou útěchy v budoucnosti. Říkali si, že jednou bude líp. Po většinu času vzpomínali na minulost, která se nám taky zdála lepší. Všechno lepší, než přítomnost. Přáli jsme si ji nevidět, protože byla plná věcí, co jsme si přáli nevidět. Plná bolesti. Vlk a Smečka, to všechno byl útěk. A v té době nám to dalo maximum. Bylo to to, co jsme potřebovali.
Časem jsme ale zjistili, že tak nejde žít pořád. Začínali jsme zjišťovat, že bychom se měli víc soustředit na přítomnost, protože nám toho spoustu utíká. Už jsme nechtěli žít jen ve snech. Chtěli jsme se postavit i realitě. Snažili jsme se "žít" (v konotacích, které tam mnozí z vás pořád vidí, když to řeknu). Možná to víc vystihuje hýřit. Nebo zdivočit, jak to nazývá Estés. S čímkoliv. Ale bez duše. Žít lidský život. Žít realitu. Žít takzvaně naplno (i když se tam časem možná vloudila i ta zodpovědnost). A v té době nám to dalo všechno, co mohlo. Tehdy to bylo to, co jsme potřebovali.
Ale pak jsme zjistili, že se z toho ten Vlk nějak vytratil a že nám tam vlastně chybí. Že nám chybí duše. Že nevíme proč ty věci vlastně děláme a že postrádají smysl. A myslím, že docházíme do stádia, kdy se učíme ty dvě strany propojovat. A zjišťujeme, že opravdu máme jít tou zlatou střední cestou. Že nemůže být jedno bez druhého a že oba extrémy jsou špatné. Vyrovnanost. Žít Tady a Teď a zároveň následovat Vlka naší Cestou. Že cesta není všechno to, co jsme si vybudovali, zničit a vrátit se k minulosti, kdy bylo Vlka dost, ale naučit se odejít, když je třeba a zase se vrátit. A jsem přesvědčená, že když se to povede, konečně všechno zapadne. A že nic z toho nebylo "špatně", jen to směřovalo k tomu, abychom to dokázali vidět tak, jak to vidíme dnes..
