Kdybych byla němá, dorozumívala bych se doteky a výrazy obličeje.
Když bych byla šťastná, šťouchla bych do tebe loktem a usmála se.
Když bych chtěla upoutat tvou pozornost, dloubla bych tě prstem do žeber.
Lechtala bych tě, když bych tě chtěla rozesmát.
Kousala, škrábala, mračila se a vrtěla hlavou, když bych chtěla říct ne.
Když bych se chtěla usmířit, poškrabala bych tě prsty na paži.
Kdybych byla psem, stačilo by mi vrtění ocasem.
Mohla bych se mazlit a hrát si, kdykoliv by se mi zachtělo.
A všichni by byli rádi, že mě vidí.
Hned by se natahovali, aby mě podlili a podrbali za ušima.
Kdybych byla vlčicí, byla bych šťastná.

Je to hezké.. Snivé.. Dívčí..
Kolikrát, když potřebuju vyjádřit nějaké emoce, strašně si přeju ocas a pohyblivé psí/vlčí uši.. Někdy se mi stává, že začnu třít chodidla o sebe ve chvíli, když bych mávala ocasem, em.
Zastříhat ušima, zachvět špičkou ocasu. Je to tak výmluvné a .. elegantní. Na svých psech vždycky nejvíc taju právě z obličejů, jaké jsou schopní udělat pomocí uší a očí. Z toho textu mi přijde, že bychom se tomu přiblížili, kdybychom nemohli mluvit a zbyla nám jen gesta a naše oči..
A na závěr něco, co z toho všeho vyplývá.. - jsme vlčicí uvnitř. Kéž bychom mohly mávat i tím huňatým ocasem..