Opouštění
Spoustu těch malých doteků - na paži, na rameni, drobné pohlazení po vlasech, polibek na čelo (Tak ochranitelské gesto!).. Párkrát jsem ho i objala - to když zmizel na opravdu dlouho. Spadla jsem do toho. A nechala se unést.
***
"Nehledej v tom víc, než v tom je. Jsem jen tvůj strážný anděl."
Už zase mi lámal srdce. Hajzl.
"Zapomeneš na mě," usmál se smutně.
"Zůstaň."
"Nemůžu.. Tohle je způsob, jak tě ochránit."
Z očí mi samovolně tekly slzy.
"Miluju tě.."
"Já vím.."
Na vteřinku zaváhal a pohladil mě po tváři.
"Měj se tak dobře, jak to jenom půjde."
***
Byl pryč. Tentokrát doopravdy. Nevracel se. Bez ohledu na to, jak moc jsem křičela, až do ochraptění. Bez ohledu na to, že jsem brečela tak, až jsem si vybrečela oči. Nakonec jsem se musela smířit s tím, že je pryč. Nikdo neodpoví na mé modlitby. Nikdo mě nepřijde zachránit. Musela jsem se naučit žít sama. Žít svůj vlastní život. A nakonec jsem to i dokázala. Byla jsem šťastná. Našla si přítele. Žila poklidný život. A pak se objevil.. Přišel všechno zničit. Tím svým zlomeným, opuštěným pohledem. Pro který byste opustili všechno a všechny. Jen aby se tak na vás už nedíval.
