První setkání
Pomalu se zvedl. Vyzařovala z něj zvláštní síla. Pocítila jsem neznámý strach. Uctivou bázeň. Narovnal se a upřel na mě pohled.
"Kdo-kdo jsi?"
"Jsem tvůj anděl."
Zalapala jsem po dechu.
"Anděl?"
"Strážný anděl," upřesnil a ohlédl se na nehybnou postavu za svými zády.
Zamrkala jsem a snažila jsem se to zpracovat. Byla jsem si jistá, že nic jako andělé neexistuje. Ale nepochybně mi právě zachránil život.
"Jak ti mám věřit?"
"Právě jsem ti zachránil život," pozvedl obočí.
Kousla jsem se do rtu. Byla to pravda, ale, ale..-
"Ale pokud ti to nestačí.."
Zavřel oči, jakoby se těžce soustředil, nahrbil lopatky.. Najednou jakoby prostor kolem něj začal zářit a měla jsem pocit, jakobych viděla, že mu ze zad vyrost pár křídel.
"To není možné," zasmála jsem se hystericky.
"Odmítáš věřit tomu, co vidíš před sebou?"
"Já nemůžu mít strážného anděla, určitě ne," zasmála jsem se zase tím hysterickým smíchem.
"Každý si zaslouží strážného anděla," vykouzlil malý rozpačitý úsměv.
Znovu jsem se zasmála a do očí se mi nahrnuly slzy.
"Kde jsi byl?! Kde jsi byl, celý můj život, když na mě padal svět?" vyrazila jsem náhle proti němu, připravená z něj vymlátit duši. "Kolikrát jsem prosila, modlila se, doufala, že se něco stane, někdo mi pomůže, někdo mě zachrání..!"
Rozpačitě couval a zvedal ruce, aby si ochránil obličej.
Zastavila jsem se před ním zcela bez dechu.
Jen němě otevíral pusu.
"Proč jsi nepřišel dřív?" z očí mi tekly slzy.
"O-organizační problémy."
Pořád se přede mnou štítil rukama.
Odfrkla jsem si a obrátila se k němu zády.
"Máte tam nahoře pěknej zmatek."
"Omlouvám se."
Zamrzla jsem na místě.
"Jsem tu teď."
Ucítila jsem jeho ruku na svém rameni.
"To je v pořádku," povzdechla jsem si a otočila se k němu. "Odpouštím ti," dodala jsem s úsměvem.
