Věnované Jaen. Je to z Půdy. Tohle pro mě navždycky budeme my.
Vzala jsi mě za ruku a zašeptala, ať se nebojím. Pevně jsem tě stiskla. Pomalu jsme se proplétaly mezi stromy v zetmělém lese. Při zemi se plazila mlha, kapradí pokrývala jinovatka a na keřích se houpaly pavučiny. Ostružiny se nám zachytávaly v sukních a kolem kotníků a ztěžovaly nám cestu. Vysoko ve větvích zazpíval slavík. Kolem nás se pohybovaly stíny. Blýskal se jantar. Byly to vlci. Hledali nás a my jsme hledaly je.
Byla půlnoc a nad koruny stromů stoupal úplněk. Na větvi seděl havran a ochraptěle krákal. Zíraly jsme do plamenů a skrývaly se ve stínech. Oheň probouzel zasunuté vzpomínky. Vzpomínky z jiných životů. Vzpomínky z hlubin věků. Tančily jsme kolem ohně v rytmu neexistujících bubnů. A věřily, že když ho přeskočíme, splní se nám přání.
V noci jsme se k sobě přitiskly a snily sny. Objala jsi mě a šeptala jsi mi do vlasů moji vlastní pohádku. Zavřela jsem oči a nebála se. Pohladila jsi mě po hlavě a dala mi pusu na čelo.
Svítalo. Na trávě a ve vlčí srsti se usazovaly kapičky rosy. Otočila ses ke mně s rozzářenýma očima, chytla jsi mě za ruku a rozběhla ses. Přeskakovaly jsme padlé kmeny. Smály se, až jsme nemohly popadnout dech. Běžely jsme tak dlouho, až nám tráva pod bosýma nohama dočista uschla. Pak jsme do ní padly a dýchaly čerstvý lesní vzduch.
Pletly jsme věnečky z pampelišek. Trhaly sedmikrásky. Hladily kůru stromů a pily z potůčku. Odrhnula jsi mi vlasy z očí a vyrovnala vrásku na čele. Měly jsme jedna druhou.
Slunce už zapadalo, když jsme došly k moři. Stály jsme na útesu, ruku v ruce, s vlky po boku. Po tvářích nás hladily poslední paprsky světla. Loď s bílými plachtami se blížila. Nad námi křičeli racci. Došly jsme, Sestři.
