Chtěla bych se pozastavit nad "otevřeností". Protože jsem psala, že jsem se naučila být společenštější a víc otevřená.
Záleží, z jakého pohledu to vezmete. Protože pro mě je to spíš otevřenost ve smyslu přístupnost novým věcem, lidem, názorům, konverzaci.. Dřív jsem bývala od světa dost odříznutá, uzavřená. Teď do něj chci patřit, chci být jeho součástí. Dochází mi, že všichni jsme v jádru stejní tvorové, co se tady s tím potýkají jak nejlíp umí. Lidi se nějak srovnali s tím, co je potkalo. A to z nich dělá, to co jsou. Snažím se být milá na lidi. Na cizí lidi. Zajímat se o nové lidi, co poznám. Líp se mi s nimi komunikuje. Ale nejde o otevřenost v tom smyslu, že by se mi lépe sdělovaly intimní záležitosti mé duše. Jsem ochotná se bavit o svých názorech. Nejsem ochotná diskutovat o Vlku - to je moje víra. Moc ráda proberu s ostatními Vlčicemi jak se na to dívají, ale myslím tím, že se nebudu s cizím člověkem bavit o své víře. Ne, takhle ta otevřenost nefunguje. Upřímně, pořád mám problémy s důvěrou a spíš než co jiného jsem se uzavřela a potýkám se s tím, abych si neustále nemyslela, že nikoho nezajímám. Budu s vámi udržovat živou konverzaci, ale asi z větší části o vás a nedozvíte se o mě nic důležitého. S přáteli je to jiné, ale v tomhle ohledu určitě nejsem k cizím lidem otevřenější.
