Vždycky jsem se vyhýbala tomu, abych o sobě mohla říct, že jsem spokojená. Měla jsem pocit, že to je konečná. Když je člověk spokojený, už nikam nesměřuje. Je spokojený se stavem věcí a nikam se neposunuje. Přirozeně jsem si pak myslela, že to je nespokojenost, co mě posunuje. Ale nemyslím si, že to tak musí být. Můžu být ráda za věci, co jsou teď, ale to neznamená, že nemůžu být otevřená novým věcem, že se nemůžu nikam posunovat. Dívám se spíš na to jako na takový vnitřní klid, smířenost. Klidnou hladinu vody, co se může rozvlnit každým dotekem. Ta metafora se mi líbí, protože vážně stačí málo. Ale nechci, aby byla pořád rozbouřená, abych měla zmatek v hlavě a nevěděla jsem, kde jsem. Vlastně chci jen svůj klid. A z tohohle stavu se rozhodně líp začíná.
