Myslím, že je to hlavně ten exkluzivní set vlastností, co se u nás sešly. Jasně, v jádru jsme všichni stejní. Všichni stejní zmatení tvorové. Ale náš set vlastností z nás dělá Vlky a to nám nikdo neodpáře.
Takže všechny ty věci, co jsem psala, že nás jako Vlky charakterizují, co pro mě znamená být Vlčicí, to pořád platí.
Pořád je v tom to spojení s Přírodou - poslední dobou opravdu cítím všechny ty různé cykly, jsem s nimi v harmonii, vnímám je a ctím je.
Pořád je to o fascinaci vlky a o vlčím kultu.
Poslední dobou je to pro mě hodně o tom oportunismu - o té radosti z maličkostí a užívání si toho, co zrovna je.
Je to taky o tom, jak působíme na své okolí. Což se dá dát úplně polopatě najevo různými vlčími doplňky, že. Ale je to i taková ta aura tajemnosti, co kolem sebe máme, ten pocit, že nejsme úplně jako každý druhý. Nejdeme se stádem. Ale co se pro mě třeba změnilo, že už se neschovávám. Myslím si, že lidem nic není do mé víry a co to pro mě skutečně znamená. Ale nebojím se dávat najevo, že jsem Vlčice. Že jsem jiná. Že jsem divná. Naopak - jsem hrdá na to, jak trhlá jsem. Čím víc mě lidi nazývají zvláštní, nekonvenční, divokou..tím líp. Nebojím se nahlas zavrčet nebo pdobně. Dělat vlčí věci jako kousat a drápat. A že se budou divit, divně se na mě dívat? Tak co? Jsem Vlčice - přece nebudu předstírat, že nejsem. I to nadšení z maličkostí, ta dětská bláznivost - proč bychom to nemohli sdílet s lidmi kolem sebe? Ti co nás mají rádi, budou šťastní, že nás vidí šťastné.
Hlavní změna je, že už nevidím Vlčí stezku jako stezku utrpení - vidím pro nás naději.
