Vždycky jsem byla fatalistka. A pořád s tím mám problém. Ale začínám si uvědomovat, že když se něco stane, není to konec světa. Věci se mění - to je naprosto jisté. I kdyby se nezměnily k lepšímu, bude to zase něco jiného. Změna nemusí být nutně špatná věc. Vždycky jsem se jim bránila, ale teď mi to dává naději. Věci se dají spravit. Když mi na něčem opravdu záleží, udělám pro to všechno. Chci dělat věci tak, abych nemusela litovat, že jsem tomu nedala 100% úsilí. Nechci být oběť Osudu. Nechci zjistit, že zase někde sedím v koutě a lituju se, jak ke mně byl Osud děsně nefér. Nechci, aby mě ostatní museli litovat. Radši bych byla, kdyby si mě mohli zapamatovat pro to, jak se s tím dobře a s úsměvem potýkám, ne jak jsem pořád nešťastná a politováníhodná. Asi nemůžu říct, že bych na něco jako Osud nevěřila, protože zpětně si o spoustě věcí říkám, že se asi měly stát. Ale zase kdyby se staly jiné, byla bych někde jinde. Zkrátka, nemyslím si, že Osud řídí můj život. Můžu s ním něco dělat. Tu sílu mám. A věci nezůstávají, jak jsou, mění se, takže se o to můžu zasadit. A když na tom budu vážně špatně, pořád mám tu jistotu, že se změní. Prostě není důvod k fatalismu. Nic není definitivní. Nic není věčné. A nikdy neříkej nikdy.
