Vždycky jsem potřebovala mít pocit, že mám nějaké pevné místo, něco, k čemu se můžu vždycky vrátit. Místo, které můžu nazývat domovem. A neříkám, že je špatné takovou jistotu mít. Ale zjišťuju, že můj domov je na cestě. Vždycky byl. Já jsem tulák. Nikde se dlouho nezdržím. Jdu od dveří ke dveřím. Možná mi někde dají najíst a nechají mě přespat, ale za chvíli jsem zas na cestě dál. Pořád v pohybu - tak to musí být. Jediná jistota je, že se věci mění. To je život. A jdeme dál.
Komentáře
To zas ne, nemám tendence utíkat, ale přijde čas..a mě dojde, že taková vlastně jsem a že je to tak v pořádku..
Chápu. Já to myslela spíš tak, že existuje několik míst mezi kterými přejíždím. Sice jsem se někde narodila, ale vím, že bych tam nemohla žít celý život. Obdivuju lidi, kteří se cítí natolik sepjati s místem, odkud pochází, že mají potřebu zůstat tam pořád. Asi to není úplně to samé, co jsi chtěla vyjádřit ty ![]()

Taky jsem přišla na něco podobného...Musím místa měnit, když jsem dlouho na tom samém, nedělá mi to dobře.