close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Únor 2014

Note to self č.2 a 3

5. února 2014 v 22:27 | Bella |  Fighting my demons
Přestaň věci zbytečně řešit. Zbytečně nad nimi přemýšlet. Ser na to! Dělej to, co chceš dělat.

Věci vypadají černě. Nikdy není tak zle. Bude líp. Zatni zuby a jdi dál.

5.2.2014

5. února 2014 v 22:09 | Bella |  Deník
Mamka našla barevné papíry, co nám zbyly z dětství. Budu dělat origami, dokud mi neupadnou ruce! Ha ha ha.
To jen tak, abyste věděli.
A tady máte písničku. Protože proto.


Dvě strany mince

5. února 2014 v 14:24 | Bella |  Úvahy
Chtěla bych se dostat k tématu spokojenosti. Vezmu to troch oklikou přes různé pohledy na svět. Konkrétně jestli se člověk dívá jen na jeho světlou stránku nebo tmavou stránku. Je velmi pravděpodobné, že se do toho zamotám, tak to možná ještě rozvedu v dalších článcích.

Vyzní to divně, ale život mě naučil být optimistou. Ty věty "bude líp" atp. pro mě nejsou jen prázdné věty. Zjistila jsem, že všechno se dá zvládnout. Člověk si myslí, že je v koncích a vždycky to nějak jde. A co to vlastně znamená "nezvládnout"? Buď se psychicky zhroutíte nebo to nepřežijete. V druhém případě už vám to může být jedno. Případně to nezvládnete stylem, že ublížíte dost lidem kolem sebe, ale další z věcí, co se učím, je nebýt fatalista, takže ani to není něco, co by se nedalo spravit. A i když zničíte sebe, pořád se s tím dá něco dělat. Vždycky může být líp. Možná to zní naivně, ale to je to, díky čemu jdu dál. Dokud dýchám, budu bojovat. Nevzdávám se, ne doopravdy. A skutečně věřím tomu, že naděje umírá poslední. Pokud jde o to, že třeba neuděláte zkoušku - nemyslím si, že je to konec světa. Myslím, že k tomu fatalismu se budu muset vrátit. Každopádně, dál..
Vždycky jsem měla pocit, že existuje jen "světlo" nebo "tma" a že není dost dobře možné žít v obojím. Považovala jsem se za bytost ze tmy a zakládala jsem si na tom, že dokážu ocenit i tmu, kdežto světlo umí docenit každý. Tohle se v zásadě nezměnilo. Jen jsem zjistila, že můžu a že je stejně tak důležité, docenit i to světlo. Pořád se dokážu shlédout v docela morbidích motivech, miluju prokleté básníky a holduju černému humoru. Ale už to trochu poukazuje na to, že se jakkdyž dívám na ty "černé" věci z té pozitivní stránky. Jednak, i situace, co vypadá bledě, nemusí být za každou cenu špatná. A kdyžtak se tomu alespoň zasmějem. Snažím se na všem najít něco dobrého. Takže nezavírám oči před tím, co je v životě "špatné" - plně si to uvědomuju, jen k tomu zaujímám jiný postoj. Chci si primárně života užívat, takže se tím nechci nechat převálcovat. Nechci, aby mi to takříkajíc zkazilo den. Protože, jistě, můžu se s věcmi trápit. A klidně dlouho. Ale co z toho budu mít dobrého? Jak jsem říkala, není to o tom, že bych ty věci nebrala navědomí, nebo že by mi to bylo jedno. Jen tomu nevěnuju víc pozornosti, než si to zaslouží. Neválím se v tom bahně. Jo, občas je potřeba se v tom porochňat. Spadnout, aby se člověk zase mohl zvednout. Pobrečet si, aby se mu ulevilo. Ale nechci se v tom utopit.
Jak jsem říkala, snažím se na všem najít něco pozitivního, dívat se na život z té lepší stránky. Přijímat ho se vším, co nabízí. Ne se skepsí, ale s nadšením. Nenadávat, protože to nepomůže ani mě, ani nikomu kolem.
Vždycky jsem si myslela, že život je utrpení. Že jsme si vybrali tu těžší cestu. Ale to neznamená, že musí být horší. Že si ho nemůžeme užít. Myslela jsem si, že ta nespokojenost mě alespoň posunuje dopředu, ale nejsem si jistá, jestli chci, aby zrovna nespokojenost byla moje hnací síla. Záleží, na kterou stránku se díváte. Jistěže život bude utrpení, když se na něj tak budete dívat, ale může být taky skvělý, když se budete jen trochu snažit to vidět.
Nutno podtknout - pokud to nebylo jasné - že se snažím přijímat život i s tím "dobrým", i s tím "špatným", se vším, co nabízí. Vím, že jedno bez druhého nemůže být. Nepatřím mezi takové ty sluníčkáře, takže se nesnažím před tím "špatným" zavírat oči, být pořád jenom veselá. Uvědomuju si hodnotu i té druhé strany. Ani neprosazuju "svoji cestu" jako jedinou správnou. Určitě se něbudu snažit nikoho "převést na svoji víru" - každý má právo na svou cestu, jen - já jsem tak šťastnějí. Nemyslím si, že jsem se tak změnila, spíš se jen našla.

Zlatá střední cesta

2. února 2014 v 19:44 | Bella |  Čarodějka
Začínám narážet na problém extrémů. Nemám je ráda. A nemá ráda, když někdo vezme moje slova a vyžene je do extrému. Nebo když dává do protikladu druhý extrém. Ne, vždycky jsem se snažila jít po té zlaté střední cestě. Vždycky jsem měla problém s tím, že to se mnou házelo z extrému do extrému. Teď se snažím nějak ustálit. Nejsem moc fanoušek nějakých hnutí, protože na mě bývají moc radikální. A nejsem pro to, aby si člověk stál za svým názorem za každou cenu. Neříkám, že se neumím rozohnit, když jsem o něčem opravdu přesvědčená. A někdy musím sama sebe napomínat. Ale chtěla bych, abych si nemusela vyčítat, že jsem nevyslechla názor i toho druhého. Že jsem ho nevzala v potaz, nerespektovala ho. Například nerozhodovat za druhé. Respektovat jejich hranice. Nemusí se mi líbit to, co dělají, nemusím s tím souhlasit, nebo s jejich názory. Ale nedává mi to právo je nějak shazovat. Stejně tak si můžu myslet, že člověk dělá chybu, ale když si nenechá pomoct, prostě ho nepřesvědčím. Jen ať si nabije hubu, vlastní zkušenost je důležitá. S tím souvisí i ty kompromisy pochopitelně. Vlastně s tím souvisí i to, co ráda nazývám, že jsem "tak zasraně tolerantní" - nikdy jsem nebyla takový ten "hater". Každý má svůj vlastní příběh a nevím, proč dělá, to co dělá, proč se chová, tak jak se chová, co ho v životě potkalo, co ho přesvědčilo o jeho názoru. Ten člověk má právo na to být, jaký je. Pokud mi to neubližuje nebo se mě to nějak nedotýká, tak mi do toho ani nic není. A upřímně těžko snáším, když někdo někoho odsuzuje, přestože o něm nic neví, nebo na základě jen jedné věci, nebo protože to dělají všichni. Mám snad vlastní názor. Taky si nemyslím, že některé věci se musí vylučovat. Stát na druhé straně. Například, že můžu žít jen Vlčí nebo lidský život, ale že se to nedá sloučit. Nebo, že člověk musí být za každou cenu optimista a před tou temnější stránou života zavírat oči. Nebo, že je vůbec něco "dobré" a něco "špatné". To jsou tak strašně abstraktní pojmy, že se mi začíná příčit je vůbec používat. Je to prostě nějaký koncept. Chápu, že je je to k zjednoduššení komunikace mezi lidmi. Že lidi mají potřebu všechno škatulkovat. A že je mnohem jednoduší dát něčemu nálapku černá a druhému bílá, než vnímat všechny ty jemné niance šedé mezi tím. Ale upřímně jsem přesvědčená, že lidi, co vnímají život černo-bíle, jsou ochuzení o všechny ty barvy. Chci jen říct, že když se člověk podívá do minulosti, má třeba pocit, že se mu udály strašné nespravedlnosti. Ale když se do ní podívá o pár let později, zjistí, že to, co se mu stalo, ho posunulo tam, kde je teď, nebo že mu to pomohlo si něco uvědomit, nebo nakonec s překvapením zjistí, že je i rád, že něco takového zažil, i když to třeba bylo bolestné, než kdyby neprožil vůbec nic.

Note to self

2. února 2014 v 13:35 | Bella |  Fighting my demons
Nemůžeš chtít po lidech víc, než jsou ti schopní dát.