Únor 2014

Pohled na svět

27. února 2014 v 13:52 | Bella
Jen jsem chtěla říct - k těm úvahám a článkům o tom, jak se dívám na svět - je to jen můj pohled. Neprezentuju to tu jako ultimátní pravdu nebo jako nějaké rady. Jestli si myslíte, že něco dělám špatně, nebo to vidíte jinak - sem s tím! Strašně ráda si to poslechnu, budu o tom diskutovat - o tom to mělo být. Vím, že to asi někdo čte, jen je mi docela líto, že to je až tak bez reakce..

Dobré zprávy z vlčího doupěte

27. února 2014 v 13:49 | Bella |  Deník
- dostala jsem až na jednu všechny výjimky, co jsem mohla dostat
- začala jsem dělat Orient
- prošla jsem se cestou, kterou jsem se strašně dlouho chtěla projít
- udělala jsem si radost a koupila si laky na nehty
- začala jsem chodit na zdravotní cvičení
- řekla jsem věci, co bylo potřeba říct a byla příjemně překvapena, že to nebyla taková katastrofa, jak jsem se bála
- mám vytrženou osmičku
- po delší době jsem psala, něco nakreslila a poslouchala hudbu, co jsem dlouho neposlouchala
- udělala jsem si čas a vytáhla ze starého blogu MAP tvorbu, kdyby mi ho náhodou zrušili
- udělala jsem si čas na čtení
- koupila jsem si vonné oleje a provoněla si pokoj

Měla jsem teď nějaké horší období, ale vypadá to, že se to začíná přelamovat, tak doufám, že to vydrží a bude líp =)

Vlk a Velký Vlk

26. února 2014 v 16:30 | Bella |  Čarodějka
Pozastavila jsem se nad něčím, co bylo v té knížce o úzkostech a depresích - takové cvičení, které ale vlastně odpovídá na otázku, co je "Já":

"Mám tělo, ale moje tělo, to nejsem já.
Mám myšlenky, ale moje myšlenky, to nejsem já.
Mám pocity, ale mé pocity, to nejsem já.
Mám vztek, ale můj vztek, to nejsem já.
Mám starosti, ale mé starosti, to nejsem já.
Mám přání, ale má přání, to nejsem já.

Jsem to, co zbývá: Nezúčastněný svědek všech těch myšlenek, pocitů a přání."

Vnitřní svědek. Nepřipomíná vám to něco? Strážce. Vlk. Ano, Já tvoří náš vzhled, naše sny, představy a myšlenky, naše emoce a přání. Ale to jádro, nesmrtelná duše, to je Vlk. To, co "nás" přežije, protože tělo, to necháme za sebou, stejně jako všechno ostatní, ale to jádro, ta esence našeho já, to jde dál.

V knížce se taky hovoří o tom, že když budeme tohle cvičení dělat dostatečně dlouho, pocítíme větší spojení s Universem. S ostatními lidmi. Najdeme svůj smysl, svoje určení. To mě donutilo přemýšlet, jak jsem vždycky považovala Vlka za část jakési materie, která tvoří svět. Za její konkrétní projev v nás. Ale čím dál víc si začínám myslet, že Vlk a Velký Vlk jsou jedno. Že jsou zároveň v nás a zároveň všude kolem. Všechno je Jedno. Pokud naše pravé Já je Vlk, tak my jsme zároveň Tady a Všude. Takže logicky "jsme" (to je) nesmrtelní, nezničitelní - ve své podstatě. Je to to moje "Já jsme." - jsme zároveň každý zvlášť a zároveň jsme Jeden. Je to pro mě hrozně složité na uchopení a asi i složité na předání, ale takhle to vidím, dává mi to smysl.

Jak teď vnímám Vlčství

26. února 2014 v 13:59 | Bella |  Čarodějka
Myslím, že je to hlavně ten exkluzivní set vlastností, co se u nás sešly. Jasně, v jádru jsme všichni stejní. Všichni stejní zmatení tvorové. Ale náš set vlastností z nás dělá Vlky a to nám nikdo neodpáře.
Takže všechny ty věci, co jsem psala, že nás jako Vlky charakterizují, co pro mě znamená být Vlčicí, to pořád platí.
Pořád je v tom to spojení s Přírodou - poslední dobou opravdu cítím všechny ty různé cykly, jsem s nimi v harmonii, vnímám je a ctím je.
Pořád je to o fascinaci vlky a o vlčím kultu.
Poslední dobou je to pro mě hodně o tom oportunismu - o té radosti z maličkostí a užívání si toho, co zrovna je.
Je to taky o tom, jak působíme na své okolí. Což se dá dát úplně polopatě najevo různými vlčími doplňky, že. Ale je to i taková ta aura tajemnosti, co kolem sebe máme, ten pocit, že nejsme úplně jako každý druhý. Nejdeme se stádem. Ale co se pro mě třeba změnilo, že už se neschovávám. Myslím si, že lidem nic není do mé víry a co to pro mě skutečně znamená. Ale nebojím se dávat najevo, že jsem Vlčice. Že jsem jiná. Že jsem divná. Naopak - jsem hrdá na to, jak trhlá jsem. Čím víc mě lidi nazývají zvláštní, nekonvenční, divokou..tím líp. Nebojím se nahlas zavrčet nebo pdobně. Dělat vlčí věci jako kousat a drápat. A že se budou divit, divně se na mě dívat? Tak co? Jsem Vlčice - přece nebudu předstírat, že nejsem. I to nadšení z maličkostí, ta dětská bláznivost - proč bychom to nemohli sdílet s lidmi kolem sebe? Ti co nás mají rádi, budou šťastní, že nás vidí šťastné.
Hlavní změna je, že už nevidím Vlčí stezku jako stezku utrpení - vidím pro nás naději.

Aktivity udržovací a motivující

23. února 2014 v 22:16 | Bella |  Úvahy
Když jsme byli u toho starání se o sebe, chtěla bych se zastavit u další věci, na kterou jsem přišla.
Totiž, že jsou věci, co děláte, protože víte, že vás baví a tak nějak je potřebujete k životu. Pro mě to třeba vždycky bylo psaní, čtení, kreslení, nějaký druh tance, šerm a koně. Nazvala jsem to tzv. udržovací aktivity. Nějakým způsobem vám to dělá dobře, může to uklidňovat nebo se v nich naopak můžete vybít. Pro mě je šerm třeba úžasné vybití veškerého nashromážděného adrenalinu, potlačené agrese atp. Dřív jsem s tím měla problém - že jsem to v sobě dusila a pak to vybíjela. Teď se mi to daří měnit na nadšení, na odhodlání. Spíš tak na okraj: přišla jsem třeba na to, že ta nervozita, když se na něco těšíte a když máte z něčeho strach je dost podobná. Takže se mi povedlo, když mám z něčeho obavy, se pro to naopak nadchnout. Třeba jsem měla dělat prezentaci a vážně jsem z toho měla strach - nejistota, malá sebedůvěra a tak.. A přetvořila jsem to v touhu těm lidem něco předat, podělit se s nimi o něco, co mě baví.
Ale abych neodbíhala od tématu. Tyhle věci jsou strašně fajn. A potřebujeme je, abychom nějak fungovali, jinak nám to prostě chybí. Je to takové dobití baterek, ale jen na stálou úroveň. Nenakopne vás to doopravdy novou energií. Jo, třeba to fyzické vybití na pár dní, ale pak to potřebujete znova, že.
Od toho jsou jiné aktivity. Zjistila jsem, že je strašně super stanovit si nějaký cíl a pak ho dosáhnout. To vás neuvěřitelným způsobem nakopne do dalších aktivit. Pustit se do nějakého nového projektu. Naučit se něco nového. Ten pocit toho úspěchu, toho, že jste to zvládli, je úžasný. Ne žádné velké věci, jen něco malého - máte větší pravděpodobnost, že se vám to povede a nebudete pro změnu zklamaní. Pro mě to třeba bylo naučit se skládat origami. A vzhledem k tomu, že si chci ozdobit lustr různými origami ptáčky, tak mám pořád co dělat. A každý naučený ptáček je pro mě nový úspěch. Nebo jsem se naučila ketlovat. Důležité je, že tyhle věci dělám jen pro sebe. Protože chci, ne proto, že musím. Jistěže mám spoustu povinností, ale když si najdete čas na tyhle malé věci pro sebe, věřte mi, že se vám ty povinnosti budou hned líp dělat.

Neil Gaiman: Nikdykde

22. února 2014 v 16:39 | Bella |  25 book challenge
Na tuhle knížku jsem se chystala strašně dlouho. Mám ji půjčenou od Carol, která je na rok na Zélandu, takže jsem se konečně dokopala k tomu ji přečíst. A jsem strašně ráda, že jsem se k ní dostala. Poslední dobou moc nečtu, takže takové ty stavy, kdy jsem četla tři dny v kuse a pomalu nejedla ani nespala, už nehrozí, ale i tak mě to dost chytlo. Byly tam sice věci, co mi byly proti srsti, byly tam věci, co úmyslně byly odpudivé, ale získal si mě britský humor, prostředí Londýna a netradiční fantasy s netradiční zápletkou. Najdete tam hodně narážek na všechno možné a hraní si se slovy, vždycky mě potěšilo, když jsem něco pochopila. Opravdu všem doporučuju =) Od Gaimana se ještě chystám na Americké bohy, tak doufám, že nebudu zklamaná.


O důležitosti lásky k sobě samému

20. února 2014 v 20:51 | Bella |  Úvahy
Když člověk řekne, že se má rád, tak to zavání. Ale myslím, že to je jedna z nejdůležitějších věcí, aby byl člověk v životě spokojený. Když se sebou nevydržíte vy, jak s vámi má vydržet někdo jiný? A i kdybychom do toho nikoho dalšího netahali - sami sebe se až do smrti nezbavíme, musíme se naučit se sebou nějak vycházet. Takže místo toho, aby být ve vlastní hlavě bylo utrpení, můžeme být svůj nejlepší přítel. Ten, na koho se vždycky můžeme spolehnout. Člověk tak není nikdy sám. Je hezké dělat šťastnými ty kolem sebe, ale pokud to nejde zevnitř, tak se za chvíli rozdáte a z vás už nic nezbyde. Udělejte pro změnu šťastnými sami sebe. Važte si sebe. Klidně se chvilku odosobněte a představte si, že se staráte o vztah s jinou osobou. Budete se k ní chtít chovat hezky, udělat si na ni čas. Pozvěte se na rande. Pro změnu jděte do čajky sami. Nebo do kavárny nebo do kina nebo na procházku. Nešiďte se. Udělejte si ten čas na sebe. Každý den, alespoň chviličku, něco, co je jen pro vás. Slibiju, že se budete cítit líp. Je skvělé, když máte věci s kým sdílet, ale zkuste je občas sdílet jen sami se sebou. Potřebujete to. Dlužíte si to. Pochvalte se - nikdo to za vás neudělá. Neshazujte se. Vytvořte si k sobě hezký vztah. Získáte tak přítele na celý život a nikdy nebudete doopravdy sami. Vlastně to vždycky bylo v tom našem starání se o Vlka - pustit ho ven, psát, jít do lesa..Vlk je ta opora. Ale nemusí to být jen vlčí věci - udělejte si radost i něčím přízemním, ono je to potřeba obojí. Jeden den je to třeba čtení, další den procházka v přírodě, pak si třeba koupíte mandle v čokoládě, protože na ně prostě máte chuť, další den se naučíte origami, jen tak, protože se chcete naučit něco nového a ten další den se třeba podíváte na oblíbený seriál. Není to tak těžké.

Otevřenost

17. února 2014 v 17:13 | Bella |  Čarodějka
Chtěla bych se pozastavit nad "otevřeností". Protože jsem psala, že jsem se naučila být společenštější a víc otevřená.
Záleží, z jakého pohledu to vezmete. Protože pro mě je to spíš otevřenost ve smyslu přístupnost novým věcem, lidem, názorům, konverzaci.. Dřív jsem bývala od světa dost odříznutá, uzavřená. Teď do něj chci patřit, chci být jeho součástí. Dochází mi, že všichni jsme v jádru stejní tvorové, co se tady s tím potýkají jak nejlíp umí. Lidi se nějak srovnali s tím, co je potkalo. A to z nich dělá, to co jsou. Snažím se být milá na lidi. Na cizí lidi. Zajímat se o nové lidi, co poznám. Líp se mi s nimi komunikuje. Ale nejde o otevřenost v tom smyslu, že by se mi lépe sdělovaly intimní záležitosti mé duše. Jsem ochotná se bavit o svých názorech. Nejsem ochotná diskutovat o Vlku - to je moje víra. Moc ráda proberu s ostatními Vlčicemi jak se na to dívají, ale myslím tím, že se nebudu s cizím člověkem bavit o své víře. Ne, takhle ta otevřenost nefunguje. Upřímně, pořád mám problémy s důvěrou a spíš než co jiného jsem se uzavřela a potýkám se s tím, abych si neustále nemyslela, že nikoho nezajímám. Budu s vámi udržovat živou konverzaci, ale asi z větší části o vás a nedozvíte se o mě nic důležitého. S přáteli je to jiné, ale v tomhle ohledu určitě nejsem k cizím lidem otevřenější.

Domov

16. února 2014 v 20:04 | Bella |  Čarodějka
Vždycky jsem potřebovala mít pocit, že mám nějaké pevné místo, něco, k čemu se můžu vždycky vrátit. Místo, které můžu nazývat domovem. A neříkám, že je špatné takovou jistotu mít. Ale zjišťuju, že můj domov je na cestě. Vždycky byl. Já jsem tulák. Nikde se dlouho nezdržím. Jdu od dveří ke dveřím. Možná mi někde dají najíst a nechají mě přespat, ale za chvíli jsem zas na cestě dál. Pořád v pohybu - tak to musí být. Jediná jistota je, že se věci mění. To je život. A jdeme dál.

Oh what a night!

16. února 2014 v 20:00 | Bella |  Zavytí do tmy
Jen na chviličku
vypnout
přestat existovat
nevidět, neslyšet
necítit
a křičet..

Hurá, už mám lustr!

14. února 2014 v 13:57 | Bella |  Deník
Možná jste si všimli, že jsem vás zahltila články z vlčí sbírkou. Rozhodla jsem se ji obnovit, protože nevím, kde je té předchozí konec. Upřímně, doteď jsem to neudělala jen proto, že jsem byla líná. Ale chtělo se mi, takže tady je =)
Dočasně jsem kvůli tomu zvýšila počet článků ve výpisu, aby vám neutekly ty předchozí. Zahlcuju vás totiž i spoustou dalších článků kromě vlčí sbírky.
Důvod je ten, že jsem byla týden bez netu. Od pátku do soboty tu byla kamarádka, takže jsem se na net nedostala, v neděli tu byl strýc přišroubovat lustry a vypadla nám elektřina, takže jsme si udělali na celé odpoledne černou hodinku. Odtrhli oči od obrazovek a četli při světle svíček. Každopádně to znamená, že už mám lustr a už jsem ho ozdobila ptáčky =)


Jsem s ním strašně spokojená =) Ptáčci visí tak akorát nízko, že pod nimi projdu. Jen nesmíte zapomenout, že tam jsou, protože už se mi je úspěšně podařilo něčím nabrat =D

V pondělí jsem odjela na tři dny z civilizace. Když říkám z civilizace, myslím blíž k přírodě - sama na Lom. Výlet do hor se nekonal, protože jsem si ho nemohla dovolit, a Lom posloužil. Bez tekoucí vody, protože sama bych čerpadlo do studny dát nezvládla a jen tenkými zásobami vody dovezené, a topením v kamnech (tzn. v noci se budit každé tři hodiny a znovu v nich zapálit). I přes některé obtíže jsem si to tam užila a opravdu jsem ráda, že jsem jela. Věnovala jsem se jen sobě, osvěžila se a byla připravená znovu se vrátit mezi lidi.
Ovšem, zjistila jsem, že doma nám už od té doby, co jsem odjela, nefunguje internet. Opravili nám ho až teď, proto na vás bliju články. Ale nebojte, to zas přejde. Na víkend opět odjíždím - původně jsem měla být fuč už dnes, ale okolnosti se změnily. A další týden začíná škola, což znamená, že už si nebudu moct užívat tolik volna jako doteď. I když s tím, jak to nevypadá, že dostanu vůbec nějaké výjimky možná nebudu mít co studovat, takže.. Docela jsem se bála, co tu na mě po týdnu bez netu bude čekat, ale vlastně téměř nic - žádné prošvihnuté zajímavé brigády, odpověď z brigády jedna stále nepřišla, druhá nepřinesla nic nového, žádné udělené výjimky, jen další zamítnutá, žádné důležité maily, komentáře.. Takže si říkám, že je to v klidu, klidně bych mohla vypadnout častěji, svět mě nepostrádá =D
To je ode mně zase na nějakou dobu všechno. Mějte se, chlupáči =)

Ostatní

14. února 2014 v 13:41 | Bella |  Vlčí sbírka
Ostatní

Oblečení

14. února 2014 v 13:38 | Bella |  Vlčí sbírka
Oblečení

Knížky, DVD

14. února 2014 v 13:36 | Bella |  Vlčí sbírka
Knížky a DVD

Plyšáci, sošky

14. února 2014 v 13:31 | Bella |  Vlčí sbírka
Plyšáci, sošky

Pohledy, plakáty, nálepky, kartičky, obrazy, kalendáře

14. února 2014 v 13:28 | Bella |  Vlčí sbírka
Pohledy, plakáty, nálepky, kartičky, obrazy, kalendáře

Přívěsky, šperky

14. února 2014 v 13:16 | Bella |  Vlčí sbírka
Přívěsky a šperky

Random acts of kindness

14. února 2014 v 13:11 | Bella |  Čarodějka
Vždycky jsem považovala svou "dobrotu" za svoji největší slabost. To, že jsem milá, snažím se být hodná a v zásadě si o lidech nemyslím nic špatného. Víte, jak se svět k takovým lidem chová. Až je přežvýká a vyvrhne, stanou se z nich stejné svině jako z ostatních. Protože zjistí, že jinak nepřežijí. Já nechci být obět. Jsem Vlčice, takže ani na minutu nepochybujte o tom, že mám tesáky. Ale když nemusím, tak je nepoužiju, jak už to ostatně u vlků bývá. Ale stejně tak nechci být něco, co vytvořila společnost. Ne, myslím si, že být svině dokáže každý, to upřímně není tak těžké, i když ne každý na to má žaludek. A mě je to vážně proti srsti. Jsem ráda sarkastická, ale považuju to za humor. Nemám ráda, když jsou lidi hnusní bezdůvodně. Myslím, že mnohem obdivuhodnější je být k lidem milý. Rozhodla jsem se, že z toho udělám svoji hlavní přednost. Ruku na srdce, nikdo se nechce dívat na váš otrávený výraz. Nikoho nezajímá, že máte špatný den. Ale co vám to udělá, když budete na lidi kolem sebe příjemní. Když se usmějete. Určitě už vám to někdy zlepšilo den - že se na vás někdo jen tak usmál a vy jste se automaticky usmáli zpět a uvažovali jste, proč to ten člověk udělal. Není hned na světě líp? Koneckonců, jsme tady v tom všichni spolu. Proč bychom si měli ten život vzájemně ztrpčovat? Nebo když nakupujete nebo něco vyřizujete - myslím, že pro ty lidi to taky není zrovna dream job, ale protivní zákazníci ho dokážou zaručeně znechutit. To, že jste se pohádali s přítelem není vina děcek, co máte dneska učit a není důvod si na nich vylívat vztek. Neříkám, že se má člověk přetvařovat. Ale pokud se vám zrovna nerozpadá svět, úsměv vás zase tolik úsilí nestojí. A pokud váš život stojí za hovno, není to důvod, abyste ho otravovali ještě někomu dalšímu. Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem altruista. Dělat druhým radost, pomáhat jim, starat se o ně mě naplňuje radostí. Ale vždycky jsem si myslela, že nemůžu doopravdy nějak pomoct, že nemůžu nic změnit. Jsem jen jedna a nemám velké příjmy, abych například dávala na charitu. Ale ono to není potřeba. Někdy stačí málo, aby člověk změnil svět. Udělal ho lepším místem. Alespoň svoje nejbližší okolí. Člověk nemůže vykrvácet, může ze sebe třeba dát jen málo, ale i to je někdy hodně. Stačí, že člověk vydá kousek ze sebe - své jedinečnosti, svých předností - nemusí udělat přelom ve vědě, ale kdo ví, koho můžete inspirovat? Co když někdo, komu jednou podáte ruku, se kvůli vám rozhodne nevzdát to a jít dál? Stačí málo.

Upřímnost

14. února 2014 v 12:25 | Bella |  Úvahy
Když jsem byla naposledy u babičky, rozvedly jsme debatu o tom, jestli je lepší před druhým věci tajit nebo mu je narovinu vyklopit. Je asi jedno o jak velkém průšvihu se bavíme a o jaký vztah dvou lidí jde. Ale já jsem vždycky byla pro upřímnost. Myslím, že než zatloukání a předstírání, že se nic neděje, je lepší, za tím druhým normálně přijít a promluvit si s ním o tom. Spousta věcí se dá rozumně vyřešit. Spouta věcí se dá spravit. Některé věci se nedají vrátit, ale dá se jít dál. Ale určitě ne, když to bude mezi námi strašit, nezodpovězené a ukrývané. Nemám ráda, když někdo podceňuje moji inteligenci. Myslí si, že něčeho nevšimnu, že mi to nedojde, že to nepoznám. To lhaní a zapírání mě asi zraňuje víc, než ta samotná věc. Samozřejmě, je upřímnost a upřímnost. Jsou věci, co ten druhý nemusí vědět. Nemyslím si, že by zase člověk měl vyblít první myšlenku, co mu přijde na jazyk a že by měl popisovat všecho se všemi detaily, ještě stylem, že to je přece v pořádku a ten druhý to musí přijmout. Ne. Myslím, že primárně tomu druhému nechci ublížit. I kdyby se ten vztah hroutil do záhuby, kdysi jsme se my dva měli rádi, a ať kvůli "nároku z minulosti" nebo už proto, že každá lidská bytost si zaslouží úctu, nebudu tomu druhému říkat věci, co nejsou podstatné pro to, aby se ten problém vyřešil a co by mu jen ublížily. Jistě, spoustu věcí, co řekneme, druhým ublíží - ať proto, že je nutné to říct, nutné tomu druhému ublížit, aby se něco změnilo, nebo netušíme, že by něco mohlo tomu druhému ublížit, ale stejně se tak stane. Někdy se tomu nedá vyhnout, ale když bych věděla, že to tak dopadne a že to není potřeba, tak bych se tomu vyhýbala. Na druhou stranu, neudělat něco jen ze strachu, že by člověk mohl tomu druhému ublížit, podle mě taky není úplně v pořádku. Tady poukazuju na to "mohl" - protože si nejste jistí a zas až tak to není jen na vás. Nemůžeme druhé uchránit před vším. Beru to tak, že se stává. A že minimálně, když tomu druhému nevědomky ublížíte, tak se ozve, abyste se toho mohli příště vyvarovat.

No, co si o tom myslíte vy? =)

Myšlenka z 13.2.

14. února 2014 v 11:24 | Bella |  Úvahy
Věci nejsou dobré a špatné. Jen o nich nějak smýšlíme. To my jim dáváme nálepky. Třeba - mně se na jednu stranu nelíbí, jak zastavují kusy přírody dalšími a dalšími domy, ale nemůžu zkrátka neobdivovat, jak rychle tam najednou vyroste dům. Lidstvo je na jednu stranu opovrženíhodné a na druhou obdivuhodné. A vím, že bych to dřív odsoudila jen na základě toho, že to ubližuje přírodě. Vůbec bych se nedívala na jiné argumenty. Dřív bych tomu zkrátka dala nálepku "špatné". Je to o přístupu. A ten se dá změnit.

Heinz-Peter Röhr: Cesty z úzkosti a deprese

14. února 2014 v 11:18 | Bella |  25 book challenge
Já vím, ten název zní hrozivě. Ale vážně to není tak zlé, jak to vypadá. Naopak, je to úžasná knížka a jsem strašně ráda, že jsem ji přečetla, i když jsem se tomu zpočátku bránila. Není jen o cestě z úzkosti a deprese, je to hlavně o cestě ke šťastnému a spokojenému životu. Hrozně mě povzbudilo, když jsem tam našla myšlenky, na které jsem sama přišla. Utvrdilo mě to v tom, že jdu dobře. A našla jsem tam další myšlenky, které mě pomohly.


Je to self help book, očividně. Celé téma rozebírá na základě pohádky, jako Estésová, čímž mi to taky bylo blízké (pohádky v sobě mají spousty odpovědí). Pro představu - tady je úvod z přebalu knihy:

Fatalismus

11. února 2014 v 15:32 | Bella |  Čarodějka
Vždycky jsem byla fatalistka. A pořád s tím mám problém. Ale začínám si uvědomovat, že když se něco stane, není to konec světa. Věci se mění - to je naprosto jisté. I kdyby se nezměnily k lepšímu, bude to zase něco jiného. Změna nemusí být nutně špatná věc. Vždycky jsem se jim bránila, ale teď mi to dává naději. Věci se dají spravit. Když mi na něčem opravdu záleží, udělám pro to všechno. Chci dělat věci tak, abych nemusela litovat, že jsem tomu nedala 100% úsilí. Nechci být oběť Osudu. Nechci zjistit, že zase někde sedím v koutě a lituju se, jak ke mně byl Osud děsně nefér. Nechci, aby mě ostatní museli litovat. Radši bych byla, kdyby si mě mohli zapamatovat pro to, jak se s tím dobře a s úsměvem potýkám, ne jak jsem pořád nešťastná a politováníhodná. Asi nemůžu říct, že bych na něco jako Osud nevěřila, protože zpětně si o spoustě věcí říkám, že se asi měly stát. Ale zase kdyby se staly jiné, byla bych někde jinde. Zkrátka, nemyslím si, že Osud řídí můj život. Můžu s ním něco dělat. Tu sílu mám. A věci nezůstávají, jak jsou, mění se, takže se o to můžu zasadit. A když na tom budu vážně špatně, pořád mám tu jistotu, že se změní. Prostě není důvod k fatalismu. Nic není definitivní. Nic není věčné. A nikdy neříkej nikdy.

Klidná hladina

8. února 2014 v 12:23 | Bella |  Čarodějka
Vždycky jsem se vyhýbala tomu, abych o sobě mohla říct, že jsem spokojená. Měla jsem pocit, že to je konečná. Když je člověk spokojený, už nikam nesměřuje. Je spokojený se stavem věcí a nikam se neposunuje. Přirozeně jsem si pak myslela, že to je nespokojenost, co mě posunuje. Ale nemyslím si, že to tak musí být. Můžu být ráda za věci, co jsou teď, ale to neznamená, že nemůžu být otevřená novým věcem, že se nemůžu nikam posunovat. Dívám se spíš na to jako na takový vnitřní klid, smířenost. Klidnou hladinu vody, co se může rozvlnit každým dotekem. Ta metafora se mi líbí, protože vážně stačí málo. Ale nechci, aby byla pořád rozbouřená, abych měla zmatek v hlavě a nevěděla jsem, kde jsem. Vlastně chci jen svůj klid. A z tohohle stavu se rozhodně líp začíná.

Nepojmenovaná zavytí

7. února 2014 v 2:16 | Bella |  Zavytí do tmy
Směs - všeho. Zavytí z dneška ze včerejška. Moc jsem to netřídila. Možná občas S/R.

Přátelské vlčí zavytí

7. února 2014 v 2:08 | Bella |  Jiných
Rael. Protože dokáže probudit Vlka - vždycky. Nejprve - probuzené vzpomínky a pak - slova, jako, když se roztrhne hráz. Spousta slov, co jsem potřebovala vykřičet a předtím to nešlo. Následky možná publikuju. Možná ne.
Konkrétněji: To níž je tvorba od Rael, která mě v současnosti strašně oslovila. Je to spíš pro mě, protože se k tomu chci vracet a nechci to pokaždé znovu hledat, ale doporučuju přečíst, je to úžasné..