Došlo mi, že zakopnout není selhání. Všichni zakopáváme. Všichni děláme chyby. Ale zakopnout a zůstat ležet, nechat se tím ubít, skončit tam, kde jsem byla - to je selhání. Můžu se na to dívat jakože se pořád snažím a pořád je to k ničemu, protože vždycky spadnu zpátky. A nebo se na to můžu dívat tak, že i když mě mí démoni pořád stahují dolů, pořád mám sílu s nimi bojovat, pořád mám sílu se zvedat a pořád jdu dál.
Je selhání přiznat, že člověk potřebuje pomoc?
Pořád se bojím, že někoho zklamu.
