Ha ha ha. Přišla jsem na to jak zvítězit nad úzkostí. Ne bojovat - zvítězit. Už se jí nebojím. Nezastraší mě. A tím pádem na mě nemůže. Nemůže se mě ani dotknout. Je to jen úzkost. Nic se mi neděje. Neumírám a ani nejsem nemocná. A vím, že to přejde. Že vždycky přejde. Že všechno přejde. Nakonec hraje konečnost věcí v můj prospěch. Smála jsem se v noci jak maniak. Sice jsem šla spát pozdě a jsem tak vyčerpaná, že brzo stejně nevstanu, ale konečně jsem spala.. Myslím, že si zasloužím nosit tak týden na rukou =D O, happy night! Neuvěříte, jak jsem šťastná. To byla hlavní věc, která mě ještě zdržovala od toho naplno prožívat život. Teď - jsem volná! Asi budu zpívat.
A pak - došlo mi, jak jsem šťastná. Celý život jsem byla. Jen jsem to neviděla. Zažila jsem věci, kterými se někteří nemůžou pochlubit, že je zažili, a nikdy jsem nebyla sama. Vždycky tu pro mě někdo byl. A i když jsem se často cítila osamělá, nikdy jsem nebyla sama. Našla jsem Smečku - jaká je asi pravděpodobnost, že se něco takového stane..? A i ty nezáviděníhodné věci, co se mi staly - nesložily mě, nejsem zatrpklá. Pořád jsem ochotná doufat, mít naději, dívat se na svět očima pětiletého dítěte. A jestli tohle není vítězství, tak nevím, co je. Vždycky může být líp. I když to vypadá jako nejčernější hodina. Jsem na sebe hrdá - potřebuju to.
To jen tak. Jsem šťastná. Áááá. Teď už mě nic nezastaví. *maniakální smích* Střezte se!

Hezký článek :) Je zvláštní, že na jednu stranu mě ta konečnost některých - vlastně většiny - věci uklidňuje a na druhou stranu děsí.