Leden 2014

Vlastní názor

30. ledna 2014 v 16:30 | Bella |  Úvahy
Několikrát jsem na to narážela - i přes naše telepatické záchvěvy, většina lidí neumí číst myšlenky. Neví, co se vám honí v hlavě, netuší, jak se na svět díváte. V konečném důsledku člověk stejně nedokáže druhého nikdy dokonale pochopit, pokud není v jeho kůži. Jen se snažím poukázat na důležitost toho, vyjádřit vastní názor. Protože to je taky část toho, co dělá mě mnou. Proto si chci věci ujasňovat, diskutovat o nich. Jsou pro mě důležité názory druhých, protože mi můžou ukázat ten můj v jiné perspektivě. Můžu ho změnit. Nebo mám příležitost ho obhájit a naopak tím ovlivnit toho druhého. Nebo na mém názoru ten cizí nic nezmění, ale alespoň oba víme, na čem jsme. Víme, jak se ten druhý kouká na svět. Jsme o krok blíž k porozumění. Tu část, kde člověk diskutuje s druhými o svém názoru považuju za klíčovou. Je to způsob projevení sebe sama. Z mého pohledu je hrozně pěkné, že máte názor, ale pokud si ho necháváte celý život pro sebe, je tam docela k ničemu. Neříkám, že chodím a vyřvávám lidem svoje názory do obličeje a že si nikdy nenechám nic pro sebe. Ale když nemám stejný názor jako ostatní, není to důvod mlčet. Spíš je to o tom nebát se projevit - že byste sami sebe vyloučili, nebo že by to nikoho nezajímalo, nebo že by vás odsoudili. Právě váš názor může být pro ostatní hrozně přínosný, protože jste v něčem jiní a je nenapadlo tak o té věci uvažovat.

You can't always get what you want

30. ledna 2014 v 1:09 | Bella |  Úvahy
You can't always get what you want
But if you try sometimes well you might find
You get what you need

Dneska jsem extra upřemýšlená.
Takže extra otravná se všemi těmi články.

Zjišťuju, že není až tak důležité, co člověk chce. Jakože, je fajn udělat si radost něčím, co chcete, protože v životě to většinou nedostanete. Ale když člověk dělá důležitá rozhodnutí, možná by se měl spíš ptát po tom, co potřebuje. Nemyslím, co je správné a racionální. Myslím, co v hloubi duše ví, že potřebuje. Radši než jít za každou cenu za něčím, co chce, tlačit to, přestože to prostě "nemělo být". Má pak sice, co chce, ale nakonec zjistí, že to stejně nefunguje. Takže si říkám, jestli není lepší se osvobodit od toho, co člověk chce a počkat si na to, co mu život přinese.

Selhání

29. ledna 2014 v 20:31 | Bella |  Fighting my demons
Došlo mi, že zakopnout není selhání. Všichni zakopáváme. Všichni děláme chyby. Ale zakopnout a zůstat ležet, nechat se tím ubít, skončit tam, kde jsem byla - to je selhání. Můžu se na to dívat jakože se pořád snažím a pořád je to k ničemu, protože vždycky spadnu zpátky. A nebo se na to můžu dívat tak, že i když mě mí démoni pořád stahují dolů, pořád mám sílu s nimi bojovat, pořád mám sílu se zvedat a pořád jdu dál.

Je selhání přiznat, že člověk potřebuje pomoc?

Pořád se bojím, že někoho zklamu.

29.1.2014

29. ledna 2014 v 14:04 | Bella |  Deník
Ehm, mám z té práce Ačko.. *zašeptá*
Takže definitivně všechno za sebou.
Včera jsem si dělala očistu - 24 hodin jen spoustu vody a čistící čaj. Jsem blázen, takže jsem u toho šla do šermu. Ale přežila jsem =) A je mi tak o 70% líp. Doporučuju. Celeb říkal, že je jetě dobré jíst celý týden jen zeleninu a pít bylinky. Možná to taky někdy zkusím, ale obávám se, že týden to fakt nevydržím.
Vím, že jsem si v noci vzpomněla na něco, co jsem chtěla napsat, ale netuším, co to bylo.. O.o
A pořád píšu 2013 místo 14..

EDIT: Geniální.. Já jsem v pohodě. Užívám si svůj klid. A svou nepozorností způsobuju starosti ostatním. Well done, Bello, fakt.. Zas jsem jednou něco královsky posrala..

2. EDIT: (Wo)man down. Zjevně nejsem tak v pohodě, jak jsem si myslela. Vůbec nejsem v pohodě. I need therapy.

Origami mě ještě neomrzelo

27. ledna 2014 v 22:46 | Bella |  Splácáno tlapkami
Konečně mám lustr, tak to bude na co pověsit =) Už se těším. Naučila jsem se další tři ptáčky - byli o dost jednodušší než havran a jeřáb, nevím, proč jsem se je nenaučila jako první.. Holub byl vyloženě směšný. Labuti jsem si dovolila ohnout krk, i když to v předloze nebylo - přijde mi, že tak vypadá víc labuťoidně. Omluvte kvalitu fotek, už je pozdě..

Osobní hranice

27. ledna 2014 v 14:31 | Bella |  Úvahy
Myslím, že tohle jsem řešila s Long a upřímně jsem se zamilovala do své množinové metafory. Totiž..
Když jsem mluvila o důležitosti toho, být sám sebou - nějak se vymezit, názorově, chováním atd. - představme si to jako takovou bublinu okolo toho člověka. Kroužek. Množinu. Do které patří všechno, co vás tvoří. Jak jsem zároveň nepřímo naznačovala - tam, kde končí vaše hranice, kde končí vaše svoboda, začíná svoboda druhého člověka. Nemůžu narušovat jeho hranice bez toho, aby to ten druhý chtěl. Každý má právo na vlastní názor. Na vlastní rozhdnutí. Na vlastní osobní prostor. Myslím si, že pro udržení si povědomí svých vlastních hranic, je důležité nestát se podmnožinou někoho jiného. Žít svůj vlastní život a část z něho sdílet s někým jiným (pokud máte štěstí a ve všem se hodnete, tak celý, ale to se asi často nestává a osobně potřebuju nějaký prostor jen sama na sebe) - průnik množin, ale nežít cizí život. Redukovat se a přizpůsobit se někomu jinému tak, až z vás nic nezbyde. Jsem v každém případě pro kompromisy, snažit se najít řešení, co vyhovuje oběma. Ale nejít za své hranice. Nejít proti sobě. Proto si myslím, že by člověk měl vědět, kde je má. Aby zůstal sám sebou, nežil cizí život - je to zase o tom ztraceném potenciálu a vlastně i o žití života naplno.

Let it go

25. ledna 2014 v 22:12 | Bella |  Jiných
Pokud jste neviděli Frozen, tak doporučuju - jeden z těch lepších animáků =)

Náušnice pošesté

24. ledna 2014 v 20:02 | Bella |  Splácáno tlapkami
V rámci narozenin jsme s mamkou navštívily korálkárnu - pro změnu jinou, ale stejně tam neměli všechno. Ještě máme třetí možnost, ale od tam nás dnes vyhodili s tím, že už mají zavřeno, že tam jen probíhá kurz. Každopádně jsem zase vyráběla. Začínám si říkat, že si budu muset vymyslet něco náročnějšího, protože to začíná být moc jednoduché. Ale je to úžasný relax =)

Být sám sebou

24. ledna 2014 v 17:35 | Bella |  Úvahy
Myslím, že být sám sebou je jedna vůbec z nejdůležitějších věcí v životě. Koneckonců, i Estésová to podrobně řeší. Osobně nemůžu být šťastná, pokud lžu sama sobě. Je pro mě důležité, aby se shodl rozum a srdce. Je pro mě stejně důležitý názor ostatních, jako ten můj. Ale pokud se budu skrývat, pokud se budu celý život přizpůsobovat, nemůžu být šťastná. Každý jsme originál. A proto si myslím, že to, co můžeme světu dát, je právě to "my". Pokud se budeme přizpůsobovat společnosti, potlačujeme svůj potenciál. Bude nás jen hromada stejných lidí. Neříkám, že je to snadné. Převzít zodpovědnost sám za sebe. Ujasnit si, kdo vlastně člověk je. Co ho dělá jedinečným. Co chce. Uvědomit si své hranice. A taky neříkám, že je nutné nad tím nějak extrémně uvažovat. Ale stokrát jsem spíš něco neudělala - z různých důvodů - protože jsem se bála vyjádřit sama sebe. Bála jsem se reakce druhých. Přijetí od druhých je důležité. Nikdo nechce být sám. Ale vážně uvažuju, jestli stojí za to, se pohybovat v kruhu lidí, kteří respektují jen část vás a nedovolí vám tu jinou projevit. Jsou situace, kdy je společenskou konvencí nosit masku, ale pokud jde o přátele.. Určitě se podle toho rozlišuje, jak dobří přátelé to jsou - pod kolik vašich masek vidí. Ale myslím si, že každý si zaslouží alespoň pár lidí, co ho přijímají bezvýhradně. Začínám se do toho zamotávat. Prostě - nebudu k lidem chodit a cpát jim pod nos, že jsem Vlčice. Nebudu s cizími lidmi řešit svou víru. Nebudu v lepší spoelčnosti vrčet na lidi, jen abych si něco dokázala. Ale nemám potřebu to skrývat. Protože to je to, co mě tvoří. To, kdo já jsem. A bez toho jsem jen prázdná maska. Jen stín, co nezanechá stopu.

Konec

22. ledna 2014 v 19:55 | Bella |  Deník
Konečně mám všechno za sebou =)
Už jen čekám na opravu práce a doufám, že ji nebudu muset psát znova..
Přežila jsem a je mi dobře =)
Cítím se konečně zase volná, svobodná..

Žít život naplno

21. ledna 2014 v 16:48 | Bella |  Čarodějka
Co pro mě znamená užívat si života?

Zní to ošemetně, vím to a nedošlo mi to. Vždycky mě hrozně překvapí, že fakt ne každý se dívá na svět tak jak já. Ne každý to chápe. A přiznám se, že si občas připadám docela osaměle. Možná proto mám to nutkání to osvětlit - ospravedlnit svoji cestu..

Výrazem "užívat si života" se většinou ohání lidi v pubertě. Nebo ve středním věku. Nechci nikoho ostrakizovat, spíš je to narážka na to, že chápu, jak to může působit. Většinou to totiž má ten těžce povrchní význam - každý den venku s bandou lidí, vychlastat si mozek z hlavy, experimentovat s drogami a opíjet se povrchním štěstím. Dobře, přeháním to, ale pro ujasnění pojmů to snad stačí. Ne, tohle nemám na mysli. Tohle mám za sebou (jen v trochu..umírněnější verzi..). Jsou pryč časy, kdy se chci za něčím hnát - za nějakou abstraktní vidinou, doufat v něco, co se nikdy nestane. Žít je pro mě o převzetí zodpovědnosti za svůj život. Nebýt už koráb unášený větrem bez kormidla. Vzít za to kormidlo a řídit svůj koráb. A, sakra, projezdit s ním celý svět! Nemyslím si, že vzít život do vlastních rukou musí být nuda. Naopak. Ujasňuju si, co doopravdy chci a za tím si jdu. Dělám věci, co mě baví. Zkouším nové věci. Není to nutně to "zkusit se má všechno", ale v zásadě se novým zážitkům nebráním. Nechci litovat něčeho, co jsem neudělala. A i "špatný" zážitek je zážitek. Pořád vás to někam posunuje, pořád vám to něco dává. Chci prožívat život naplno - i s tím dobrým, i s tím špatným. Neoddělovat člověka a Vlka, být Vlčicí, žít Vlkem. Nadchnout se pro každou kapku rosy v trávě, pro východ slunce, pro vítr, pro zpěv ptáků...pro štěstí lidí kolem sebe, pro to, jak život plyne, pro všechno co nás v něm potkalo... Mít to nadšení a vděčnost pětiletého dítěte. Prožívat život s intenzitou jim vlastní. A přes to si zachovávat nadhled a odstup - nenechat se unášet, mlátit sebou ode zdi ke zdi. V zásadě dělat věci, co chci (do té doby, pokud to neohrožuje svobodu druhého člověka a nikomu to neubližuje). Nemá pro mě smysl věci odkládat - "půjdu ven, až bude hezky, až budu mít víc času, až až až...". Ne, jak říká Estésová - jdi teď! Kdy jindy žít, než teď? Doceňovat život se vším, co přináší. Skutečně si myslím, že je to dar. Nemáme tu věčnost, tak bychom z toho měli vytřískat, co se dá. Nikdy nevíme, co bude zítra. Nechci ležet na smrtelné posteli a zjistit, že jsem vlastně nežila - myslím, že z toho mám možná větší strach než ze smrti samotné - nemoct žít..

Sny

18. ledna 2014 v 18:01 | Bella |  Čarodějka
Vůbec první věc, co jsem byla schopná sepsat - ze svého momentálního náhledu na svět. Uvažovala jsem, do jaké rubriky to zařadit - jestli do úvah, ale tohle vlastně není úvaha. Takhle to vidím, tvoří to část mě - proto Čarodějka.

Splněné sny nejsou podmínkou mého štěstí. Nejsou to mé cíle. Spíš možnosti. Věci, co můžou můj život udělat ještě lepší. Bylo by super, kdyby se alespoň nějaké splnily (asi bych byla trochu zklamaná, kdyby vůbec žádné, protože když už o něco opravdu stojím a jsem o tom přesvědčená, tak si za tím jdu), ale nezhroutím se, když ne. Nechci se celý život hnát za něčím, všechno tomu obětovat a nakonec zjistit, že mě to stejně šťastnou neudělá. Nechci, aby mé štěstí vůbec na něčem záviselo. Chci být šťastná teď a tady. Chci žít tak, abych nemusela litovat, že jsem něco neudělala. Že jsem nevyužila příležitost. Dělat věci, co mě naplňují, právě teď. Dosahovat svých malých cílů každý den.

A smála se jako maniak

17. ledna 2014 v 11:33 | Bella |  Fighting my demons
Ha ha ha. Přišla jsem na to jak zvítězit nad úzkostí. Ne bojovat - zvítězit. Už se jí nebojím. Nezastraší mě. A tím pádem na mě nemůže. Nemůže se mě ani dotknout. Je to jen úzkost. Nic se mi neděje. Neumírám a ani nejsem nemocná. A vím, že to přejde. Že vždycky přejde. Že všechno přejde. Nakonec hraje konečnost věcí v můj prospěch. Smála jsem se v noci jak maniak. Sice jsem šla spát pozdě a jsem tak vyčerpaná, že brzo stejně nevstanu, ale konečně jsem spala.. Myslím, že si zasloužím nosit tak týden na rukou =D O, happy night! Neuvěříte, jak jsem šťastná. To byla hlavní věc, která mě ještě zdržovala od toho naplno prožívat život. Teď - jsem volná! Asi budu zpívat.

A pak - došlo mi, jak jsem šťastná. Celý život jsem byla. Jen jsem to neviděla. Zažila jsem věci, kterými se někteří nemůžou pochlubit, že je zažili, a nikdy jsem nebyla sama. Vždycky tu pro mě někdo byl. A i když jsem se často cítila osamělá, nikdy jsem nebyla sama. Našla jsem Smečku - jaká je asi pravděpodobnost, že se něco takového stane..? A i ty nezáviděníhodné věci, co se mi staly - nesložily mě, nejsem zatrpklá. Pořád jsem ochotná doufat, mít naději, dívat se na svět očima pětiletého dítěte. A jestli tohle není vítězství, tak nevím, co je. Vždycky může být líp. I když to vypadá jako nejčernější hodina. Jsem na sebe hrdá - potřebuju to.

To jen tak. Jsem šťastná. Áááá. Teď už mě nic nezastaví. *maniakální smích* Střezte se!

I wish

16. ledna 2014 v 13:51 | Bella |  Deník
Zkouškové skóre:
4/6 zkoušek úspěšně za sebou (5. mám za sebou a budu doufat, že dopadla dobře)
2/3 zápočtů úspěšně za sebou
2/3 esejí přijaty a kladně ohodnoceny (O.o neuvěřitelné, vzhledem k tomu, že ta druhá byla největší snůška žvástů, co jsem kdy napsala)
pořád nemám reakci na své ospravedlnění té poslední eseje

vyrobila jsem neuvěřitelné množství náušnic
cpala se sladkým a vůbec necvičila
upekla své první brownies (a vážně se povedly)
přečetla jsem víc Shakespearových her než za celý život
vyrobila blog o čajovnách
stihla pořešit snad všechny své životní krize

btw. už zase nemám žádnou kůži na rtech

Už mě to učení nebaví, jsem vyčerpaná a netuším, jak zvládnu zkoušku v pondělí a přes víkend napsat práci do KPI.
Bojím se příštího týdne. A zároveň se těším, že bude už všechno za mnou.

Začínám rýmovat anglicky. Je to zlé.

I wish so much
that any other touch
would be enough

Bye.

Démoni a intuice

8. ledna 2014 v 23:37 | Bella |  Fighting my demons
Napadlo mě, že jsem možná někde v půlce cesty zaměnila intuici za démony a naučila se jim věřit. Teď, když se snažím žít jinak, ti démoni se mě snaží stáhnout zpět. Podprahově - pomocí úzkostí, komplexů a pochybností. Jsou jako plevel. Musím je vykořenit, protože brání intuici růst. Hledám ji, opečovávám ji, zalévám ji. Ale dokud nezmizí plevel, nemůže se doširoka rozvinout. Musím odstranit plevel a zasadit nová semínka, která už nebude nic škrtit a budu moct své intuici znovu věřit.

Náušnice popáté

8. ledna 2014 v 22:09 | Bella |  Splácáno tlapkami
Tak. Dneska jsem je v korálkárně mezi zkouškami zase obšťastnila svojí přítomností, abych dokoupila materiá. Teď si zas dám na delší dobu pauzu, než dotáhnu mamku do jiných korálkáren, aby si vybrala materiál na svoje náušnice. Mimochodem, kdybyste náhodou někde něco viděli a chtěli to vyrobit, tak řekněte, můžu to zkusit =) Otravovat nebudete, budu ráda, že mám co vyrábět, protože s těmi pro sebe pomalu končím. Samozřejmě, pro vás cokoliv, ale po těchhle si říkám, že takové už nikdy =D Byla to neskutečná piplačka. Určitě budu vyrábět ještě jedny černé - míň honosné a chtěla bych ještě něco s nějakými pěknými koncovkami - třeba jen nějaké pírko nebo lístek dozdobit korálkem. Uvidíme, co seženu. No, takže tady jsou =)

Zkoušky

8. ledna 2014 v 21:58 | Bella |  Deník
EDIT: Jsem za tyhle slabší chvilky strašně vděčná. Protože mě to vždycky donutí uvažovat hlouběji a téměř okamžitě si ujasním další věci a je mi líp =)

Zase - zkouškové. Člověk se o sobě dozvídá spoustu věcí. Zase tak nějak nevím. A zjevně jsem otravná tím, jak všechno moc řeším. Ale když mi na něčem záleží, tak to přirozeně budu řešit, ne? Jak jinak si mám na něco udělat názor, než že to budu rozebírat? Je tak strašně na obtíž, že se ptám na názor někoho jiného? Že chci radu..? Že žádám o pomoc..? Když to konečně udělám, zjistím, že si stejně musím přijít na všechno sama. A čím dál častěji mám brutální pocit, že mi nikdo nerozumí.. Jo, začínám znít jako malé emátko. Mám v hlavě tolik otázek, na které neznám odpověď. Asi bych měla zajít za někým, jehož práce je naslouchat.. Což byla vždycky poslední možnost. Radši jsem se obrátila na přátele nebo se to snažila vyřešit sama. No nic.
Mám za sebou úspěšně dva testy, (už najisto, éééj!) dvě zkoušky, jeden zápočet a odevzdanou jednu práci. Měla být 2 500 slov, co jsem nevěděla, jak napíšu, nakonec má 3 600 a kdybych ji chtěla zkrátit, tak bude postrádat podstatné informace.Čekají mě další dvě práce - jednu nemám nejmenší tušení o čem psát a to už bych měla začít. A ke druhé se mi ještě pořád nevyjádřili. A čekají mě dvě ústní zkoušky a jedna písemná. Pokud nebudu nic opakovat, což je silně nepravděpodobné (zvlášť u Indiánů s mým přístupem), tak bych mohla za dva týdny finišovat.
Alespoň jsem zjistila, že kamarádce hrabe úplně stejně jak mě a že nejsem sama, kdo je protivná =D
Mám prostě období ujasňování - zjišťuju, jak co mám. Učím se chybami. Ale ve spoustě věcí tápu. Strašně moc otázek začínajících "je špatně..?" bez odpovědí. Jo, jsem nejistá. A nevím, jak se ujistit, bez toho, abych otravovala všechny kolem sebe. Napadá mě tolik věcí a pak je zas zavrhnu. Jsem strašně zmatená. Chtěla bych to řešit jindy, ne ve zkouškovém, ale zkouškové je zjevně nejlepší doba na pochybování sama o sobě.
Mám pocit, že jsem chtěla psát o spoustě úplně jiných věcí. Asi to ignorujte..
Jo, můj počítač se tak průběžně rozhoduje, které klávesy nebudou psát, takže jestli někde moc často chybí nějaké písmeno, tak víte, kterou si zrovna vybral. Je to pokaždé jiná.

Náušnice počtvrté

7. ledna 2014 v 21:53 | Bella |  Splácáno tlapkami
Už se mi jich tu sešlo víc, tak přidávám:

Misha Collins

3. ledna 2014 v 15:48 | Bella |  Jiných

Říkala jsem si, že odbýt Mishu jedním citátem by byla škoda. Když už tu mám článek o Doctorovi Who, Misha si svůj článek taky zaslouží. Protože mě neskutečným způsobem inspiroval.

Kam do čajovny?

3. ledna 2014 v 13:31 | Bella
Před nějakou dobou jsme se daly s Jaen na kritiku čajoven, abychom ulehčily výběr budoucím návštěvníkům.
Konečně jsem se dokopala založit blog, kde budeme to hodnocení publikovat.
Takže kdybyste se chtěli podívat, nevěděli, kam do čajovny, nebo chtěli někomu poradit, tak zde:


Budu ráda, když to budete šířit. Díky =)

To nám ten nový rok pěkně začíná

2. ledna 2014 v 21:52 | Bella |  Deník
Strávila jsem nový rok a většinu dneška v depresi. Už se z toho dostávám a vezu se na nové vlně optimismu, každopádně to opravdu stálo za to. Dlouho jsem nebyla ztracená. (A moje střeva si dlouho nehrály na průchoďák..)
A jak je známo, pak stačí jen maličkosti - jako když nějaký chytrák odmítne vaše ospravedlnění práce. Nejde o to, že řekl, že to není v pořádku, ale jak to řekl. Vadí mi taková ta povýšenost. Já nemám problém s tím, když mi někdo řekne, že něco dělám špatně - naopak, jsem ráda, že mám příležitost slyšet, jak to udělat dobře. Ale to by mi to musel sdělit. Protože, napsat, že mám něco popsat konkrétněji, je fajn, ale já netuším, jak by si to představoval. Neumím číst lidem myšlenky. Tak se prosím vyjadřujte jasně. Jsem unavená z toho, že bych se pořád měla snažit trefit do toho, jak by si někdo něco představoval. Kritizovat umí každý.
No, dneska jsem samozřejmě moc školy neudělala, protože jsem vyspávala, sledovala Sherlocka, který konečně po dvou letech spustil novou sérii a zbytek času koukala před sebe a snažila se zjistit, co provést se vsým životem.
Totiž mám problém.. Víte co? Zahrajeme si na metafory:
Představte si, že jíte jablko. Je opravdu výborné. Má všechno, co byste od jablek očekávali. Díky němu si zamilujete jablka. Co ale nevíte, že zrovna jíte vzácný druh jablka. Takže příště, když ochutnáte jablko, očekávajíc tu úžasnou, sladkou a plnou chuť, zjistíte, že to není ono. A zjistíte, že to nejsou jablka, ale ten konkrétní druh jablek, po kterém tak toužíte. A přirozeně se nechcete smířit s jablky, co nemají žádnou chuť a když je jíte, připadáte si, jakobyste žvýkali koberec. Ale co vám zbývá, když ten konkrétní druh jablek je tak vzácný? Můžete strávit celý život hledáním toho jednoho konkrétního druhu, abyste ho nakonec stejně nenašli a nebo se spokojíte s tím, který je dostupný a budete doufat, že časem si na tu pachuť zvyknete. Nepřipadá vám to ale trochu smutné? Proč bychom pro sebe měli chtít míň, než jen to nejlepší? Ale jak víme, že časem na tu skvělou chuť nezapomeneme a po prvotních útrapách nám tahle nebude stejně dobrá? Je vážně otázka spokojenosti sázkou na nejistotu? O to víc to ale pak bude stát za to, pokud najdete "svůj" druh jablek. O to budete spokojenější. Do you see my problem..?
Mno.. Pořád mám problémy s fatalismem. A s tím, abych měla radost z věcí, co nechci. Myslím ale, že kdyby si člověk vážil zásadně jen toho, co má a nešel by za ničím dalším, tak by to bylo fakt smutné. V životě by nebyl žádný pohyb. Ale za jakou cenu, že? Za jakou cenu..
Ten článek je asi dost zmatený. Myslím, že jsem sem chtěla dát nějakou písničku a jeden citát od Mishy Collinse, ale nevím, které to byly. A možná je to dobře. Chtěla bych říct tolik věcí, ale někdy to nejde. Tenhle článek mám otevřený už od rána - až teď jsem byla schopná ze sebe vůbec něco dostat. A začínám být schopná mluvit s lidmi. Někdy někomu něco strašně potřebujete říct, ale zároveň vůbec s nikým nechcete mluvit. Někdy zoufale potřebujete, aby vám někdo pomohl a pak si vzpomenete, že pomoct si můžete jedině vy sami. Někdy spadnete. Ale zase se zvednete. Je líp. A bude to zas jen lepší ;)