3 AM

5. prosince 2013 v 3:09 | Bella |  Deník
Dlouho jsem nepsala o sobě. Chtěla bych psát o sobě. Ale zjišťuju, že nevím, jak to říct. Chtěla bych to s vámi sdílet. Všechny ty věci, na které jsem přišla. To štěstí. Beru svět jaký je a i tak jsem šťastná. Protože to špatné - to je jen jedna strana. Když se začnete dívat, najednou všude vidíte i to dobré. A já se to naučila vidět. Cítím se úplná, což jsem o sobě nebyla schopná říct několik let. Srovnaná - se sebou i se světem. Je mi se sebou dobře, což jsem si nedokázala představit ani jako možné. Všechny ty věci, co jsme věděli, co jsme k nim směřovali, o které jsme se snažili, ale vždycky jsme zase spadli zpět - jakoby to najednou začalo fungovat. Stavím se k věcem racionálněji a nevidím to jako špatnou věc - dává mi to nadhled. Jsem dospělejší a zároveň jsem nikdy nebyla víc dítětem - nadšená ze světa kolem sebe. Užít si každé maličkosti. Využít každé říležitosti. Neříkám, že mi nikdy není zle a že to všechno funguje na 100%. Slabší chvilky jsou, byly a budou. Ale klíčem je nenechat se tím zdeptat. Jít dál.
Mám pocit, že jsme se vždycky báli, že vyrosteme z našich dětských snů. Že věci, kterým jsme věřili, zmizí v minulosti. Že budeme dospělí a zodpovědní a všechno to bude pryč. Myslím, že je to o tom dospět, ale nevyrůst. Zrozumět, převzít za sebe zodpovědnost, dívat se na věci reálně, ale nevyrůst ze svých dětských snů. Protože v okamžiku, kdy člověk ztratí to dítě v sobě, je konec.
Starat se o sobe. Dělat věci, co nás baví. Učit se nové věci. Zkoušet nové věci. To jsou ty páky.
Vím, že se mi to nepodaří - předat to. Protože to si každý musí zažít sám. Ono to tam všechno je, jen to potřebuje docvaknout. Dám pokoj. Ne, že by nebylo o čem mluvit. Pořád je o čem mluvit. Jsou věci, které bych potřebovala někomu říct. Ale asi kolem sebe nemám správné lidi. Čímž se nechci nikoho dotknout. Jen člověk občas potřebuje slyšet něco jiného. Nebo jinak. Zjistila jsem, že strašně záleží na tom, jak něco řeknete. Vždycky jsem si myslela, že to, že jsem hodná, je moje velká slabost. Chci z toho udělat svoji hlavní přednost. Vím, že většina lidí jsou svině. Ale vážně jim chceme oplácet stejnou mincí? Co z toho kdo bude mít dobrého..?
Potřebovala bych víc věcí. Ne, nepotřebovala. Učím se nepotřebovat. A ono je fajn, když nakonec zjistíte, že vážně nikoho nepotřebujete. Spoustu věcí nepotřebujete, obejdete se bez nich. Jen, kdybyste si měli vybrat, s nimi vám bude líp. A některé věci vypadají, že jsou prostě pryč. Ale to by byl fatalismus. Učím se nebýt fatalista. Nikdy neříkej nikdy. A myslet si, že už nepřijde nic lepšího? Jaká je pravděpodobnost..?
Asi mluvím strašně abstraktně. Něco konkrétního: Jsem nemocná. To je tak, když se snažíte přechodit nemoc a ona na vás dolehne v okamžiku, kdy se vám to nejmíň hodí. Říkala jsem něco o zodpovědnosti? Ne, určitě bych neměla v tuhle dobu sedět u blogu a psát článek. To je tak, když nemůžete spát, protože si vykašláváte plíce. Zítra jdu do školy. Musím. Bude to veselé. Zjistila jsem, že jsem o některých věcech zoufale neinformovaná a vůbec nevím, jak co bude. Miluju ten pocit.
Co taky zjišťuju, že lidé nemají rádi změny. Je tak těžké někoho tolerovat..? Občas si se svým náhledem na svět přijdu strašně osaměle..

Určitě si poslechněte Poets of the Fall.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Long Long | 5. prosince 2013 v 20:36 | Reagovat

Ten vzhled je pěkný :) Podzimní. Zvlášť ten vlček ^^ U nás už se tedy pomalu a jistě propracovává zima. Včera to byl mrazivý den a dnes už silný vítr, ale hrozně ledový. Nemohla jsem přestat drkotat zuby.
Jen jsem chtěla, abys věděla, že jsem to četla.. :) Je dobře, že jsi spokojená. Pořád se učíme poznávat sami sebe.
To o dospělosti a dítěti v duši je tak snivě pravdivé.. - taky takové podzimní, zachvívavé, barevné. Ve světě plnym odporných lidí je někdy těžké to dítě udržet naživu. Ale ty, co nás mají rádi, mají rádi i (hlavně?) to dítě v našich očích, smíchu, pohybech, slovech..
A ty páky - jo, máš pravdu.. Je to vlastně strašně málo - a je to duševní potrava. Snaha, překvapení, poznání, dobrý pocit, překročení hranic.
Koukej se uzdravit. Já mám jen takovou občasnou neviditelnou a neodstranitelnou ucpanost nosu.
Myslím, že taky moc nemám ráda změny :D Aspoň ne předtím, než nastanou, a bezprostředně poté.. nejspíš.

Ať se ti ve škole daří, ciť se fajn.. a doufám že bude euforie, až do kožichu napadají první vločky! :)

2 Bella Bella | 6. prosince 2013 v 13:31 | Reagovat

Sestři, ani nevíš, jak jsi mě potěšila =) Jsem ráda za ocenění vzhledu i za znamení, že jsi tohle četla. Víš, vzpomněla jsem si na tebe, než jsem to psala - jak si říkala, že si ráda přečteš nějaký takový článek,a bys věděla, co děláme, jak se máme =) Prožívám toho hodně, tak jsem si říkala, že bych to měla nějakým způsobem sdělit.
Tady už nás zima taky navštívila, i když to občas vypadá, že se zase vrátí podzim - třeba tento týden bylo fakt krásně, hned bych šla ven, kdybych mohla. Byla u vás ta vichřice?
Jak říkáš - chce se to zdržovat ve společnosti těch správných lidí - těch, co to dítě nezabíjejí, nepotlačují - od takových radši rychle pryč..
Ono stačí málo, aby ti to dalo energii, nadšení, do těch dalších věcí. Některé aktivity jsou takové udržovací - třeba naše psaní. Ale když se naučíš něco nového, tak tě naplní takový pocit uspokojení, že tě to žene do toho, abys dělala další věci. Ten pocit, že jsi něco zvládla. A pak najednou sršíš energií do všeho. Život je úžasný =)
Já jsem změny nikdy neměla ráda, vždycky jsem se jim hrozně bránila - snad i nejvíc z nás. Ale postupně mi dochází, že změna je jediná jistota - všechno se mění. A vlastně to není až tak špatné. Když nejsem s něčím spokojená, můžu to změnit. A to je přece skvělé.
Na vločky se těším =) Sice už jich tu pár spadlo, ale byly skoro neviditelné a nevydržely. Těším se na opravdovou zimu, chumelení. Vždycky si u toho na tebe vzpomenu - nadšení ze sněhu =))
Taky o sobě někdy dej vědět ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama