Je strašně pozdě, měla bych spát.. Poslední dobou mám se spaním hrozné problémy - nejradši bych spala přes den a když bych v noci fakt chtěla spát, tak to nejde.. Myslím, že mám strach ze snů - mám teď dost živé sny a občas nerozeznám realitu od snu - což je nepříjemné, když ve snu dostanete to, co chcete.. Zítra mám vstávat v sedm, protože jedeme za babičkou na chalupu - strašně se mi tam nechce.. Ani nevím proč.. Strašně doufám, že mi zítra bude líp, protože představa cestování se světloplachostí, přecitlivělostí na hluk a žaludkem na vodě je fakt luxus.. Dneska jsem proležela celý den v posteli, jak mi bylo mizerně.. Je to tak od příjezdu a pořád se to zhoršuje. Strašně doufám, že ta příšerná bolest hlavy, ze které se mi dělají mžitky před očima, mdlo a je mi na zvracení, je opravdu jen bolest hlavy, protože poslední, co bych si přála, je migréna.. Třeba je to jen psychika, uhm.. Zjišťuju, že si vždycky myslím, že je všechno v pořádku a pak se něco posere.. Pak se to zlepší, říkám si, že už bude líp a pak se něco stane - maličkost - a sesype se to na vás všechno znovu.. Učím se mít se ráda a zároveň nemůžu vydržet ve vlastní hlavě.. Měli jste někdy něco, co jste zoufale potřebovali někomu říct, ale zároveň jste o tom nechtěli mluvit, protože jste na to nechtěli ani myslet, protože to bylo směšné, ponižující a naprosto zbytečné..? Ale stejně se toho žádným způsobem nedokážete zbavit.. Miluju takhle zkažená léta, vážně.. (To níže je včerejší vypisovačka)
Krvácela jsem do temné řeky
kde všechny mé činy tekly
a odnášely mě pryč
ztratila jsem na dně klíč
k své duši
- ale to už asi tušíš

Přečetla třetí větu... A vydechla úžasem.
Vypadá to, že v tom nejsem sama... V těch stínech.