Váhala jsem, jestli to publikovat.. Psala jsem to až později, ale vypisovala jsem se z deprese - z těch vzpomínek na ni, z toho strachu, že se to ještě někdy vrátí. Nechci to už zažít. Nikdy. Je to strašně černý. Pulzující bublina plná dehtu. Doteď mě z toho mrazí.
Padáme a je to dlouhej pád
většinou trvá celej náš život
padáme a doufáme, že nás někdo zachytí
chceme tomu věřit - možná
pouta na zápěstí
dávno rozbitý
a slzy rozpitý na polštáři
rozmazaný stíny v tváři
a prázno - celej život
možná jen říznout - hloub!
naříznout svůj svět
a nechat ho krvácet
do tmy
v ní se ztrácím celá
kolem mrtvý nahý těla
jaký má smysl se dívat
jaký má smysl se ptát
zírá na mě tvář ze zrcadla
- to jsem vážně já?
když se ptáš
můžeme nahlídnout
a jít ještě hloub
do středu bolesti
hvězdy jsou zakrytý
- mlčí, neporadí
už neslyšíš, nevidíš
spíš? možná jen spíš
a možná se nechceš probudit
jaký, že má smysl žít?
pardon, já se přeslechla
z celýho srdce si přeju,
abych ten důvod znala
a přestala se smát
jen smích
ten zoufalý smích
je všechno, co mi zbylo
další den
a další pohled do zrcadla
vidíš mě? ne, už mě nevidíš
neptej se, ne už ne
neptej se, co je správně
možná cestou zakopneš o realitu
a někdo ti rozbije čumák
neptám se proč, ptej se jak
poslední okamžiky ve smrti
vydechnout
naštěstí
nepoznávám
podléhám všem svým snahám
sejdeme se v propasti
důvody nikdo neřeší
pojď mezi nás,
je čas
dochází mi slova
dochází dech
poslední nádech
výdech
bude líp? ne?
hůř nebude
ne, tohle není začátek
to je konec
