Nemusíte chápat,taky to úplně nechápu. Ale muselo to být napsáno.
Stála na mostě a pozorovala les. Sílící paprsky slunce škádlící listoví zalévaly okolí ostře zelenou barvou. Někde zakřičela straka. Povzdechla si a opřela se o zábradlí. Most byl prostý, dřevěný, občas se zavrzáním připomněl svá léta. Potůček, přes který vedl, byl sotva vidět, zarostlý v travnatém porostu a kapradinách. Její mysl bloudila v různých končinách. V její hlavě byl tichý zpěv. Po jejím boku stál velký bělostný vlk. A nebo snad ne? Byla to jen iluze vytvořená světlem? Chvíli se vám zdálo, že ho vidíte a chvíli ne. Mizel a zase se objevoval, podle toho, z jakého směru jste se dívali. Jakoby stál v jiném světě a jen díky světlu ho bylo možno zahlédnout. Elfka zavřela oči a zamyslela se. Čím víc se ponořovala do vlastní mysli, tím víc jakoby les kolem tichnul a temněl. Nevypadal ale děsivě. Jen jakoby se najednou stmívalo. A hudba, která neustále hrála v elfčiné hlavě, byla najednou slyšitelná a stále sílila. Kolem ní se po mostě začaly míhat postavy. Nezřetelné, jako stopy světla, probíhající tak rychle, že je sotva bylo možné postřehnout. Žena v bílém, shrbená stařena v tmavém plášti, divoška, srna, převozník… Jen vlk byl stále zřetelnější. Někde v dáli zazněla píšťala. Ozval se zvuk, jako když se o zem tříští popadané sklo a obrazy i hudba byly náhle tytam. Zdálo se, že vlk, stejně jako elfka, natočil hlavu po směru zvuku. K mostu se blížil muž. Hrál na píšťalu. Měl dlouhé štíhlé prsty, tmavé vlasy po ramena, jejich prameny mu spadaly do čela. Tmavé nejspíše modré či zelené oči vyzařující důvtip a inteligenci, zároveň vnímavé, hloubavé, hluboké a výmluvné. Na týle měl kapuci, oblečen byl do kůže a zelených barev, měl vysoké boty a plášť v zvláštním odstínu rezavé, že se zdál až karmínový. Měl ostře řezanou tvář, ale jeho rysy byly přívětivé. Na rtech mu pohrával úsměv a na rameni mu seděl slavík. Když došel k mostu, sklonil ruce s píšťalou a usmál se. Elka mu nešla vstříc, ale usmála se v odpověď. Vlk muže jen ostražitě pozoroval. Došel k ní a váhavě se dotkl její paže. Přivřela oči, ale z pod dlouhých řas ho stále propalovala vyčkávavým pohledem. Vlasy se jí na světe rudě leskly a povlávaly v jemném větříku. Stále se k němu neotočila. Objal ji kolem ramen. Zavřela oči, zaklonila hlavu a opřela se o něj.
"Čekala jsem na tebe."
"Já vím."
"Trvalo ti to tak dlouho, než jsi přišel. Myslela jsem, že jsi na mě zapomněl."
"To ty jsi zapomněla na mě."
Stiskla víčka a sevřela rty.
"Já vím," povzdechla. "Už jsem přestala věřit."
Pohladil její ruku a přivoněl k jejím vlasům.
"Voníš po heřmánku. Hrál jsem ti za Zdí každý den, ale ty jsi neslyšela."
"Neuměla jsem najít cestu zpět, ztratila jsem klíč."
"Ty ale víš, že tohle místo si neseš v sobě."
"Vím, jinak bych tu nebyla," bezděky se usmála.
Chvíli bylo ticho, kdy se těšili ze vzájemné přítomnosti. Slavík poskakoval muži po rameni.
"Nezůstaneš, viď?" zeptal se náhle.
Vítr jakoby najednou byl o něco studenější.
"Ne."
Rozcuchal jí vlasy.
"Ale vrátím se.."
