Není to úplně z těch nejlepších věcí, co jsem napsala, ale věřte mi, šlo to z duše..
Nadechla jsem se a pohlédla na západ, příteli
řekni, kam nás bílé plachty zavezly
řekni, jestli ještě můžem snít ten sen,
co snili jsme spolu téměř každý den
Slavík svým zpěvem zdraví nové ráno
a vítr v polích pod sněhem budí jaro
Vrátí mi, to co jsem ztratila
odkryje, co bylo skryto
probudí k životu, co zemřelo
Slyšíš? - trubky znít
Vidíš? - svítání
Cítíš? - tu rosu na kolejích
Možná trochu mrazí
návrat k duši
a vlčí vytí v zádech
Nikdy jsme neztratili, to, co jsme kdysi měli
možná - jsme jen trochu zapomněli
to, kým jsme vlastně byli
a taky proč
Něco jsme v sobě zabili
ale tak jako zima zabíjí
a po ní přijde jaro
je noc s hvězdami
a po ní čisté ráno
tak v nás se z čerstvé půdy rodí nový život
Poslouchej. Neslyšíš? - Co říká vítr
že svou duši - navždycky - odevzdávám jemu
a jemnému svítání nad horami
a v lesích
u potůčku, kam chodí laně pít
dávám si slib
Dohořela hranice
rozfoukaný prach
- už nemusíš mít strach
Rozběhnem se lesem, padneme do trávy
doběhneme k moři
zakřičí racci
a na obzoru
spatříme bílé plachty..
