Konkrétně 15.11. Vůbec si to nepamatuju..
Vidím Havrana, stojí zahalený ve stínech v rohu místnosti. Hlavu má skloněnou a nedívá se. Běžím za ním do Tmy. Běžím, abych ho objala. Zabořím prsty do sametového peří. Najednou uslyším zakrákání a padám po zádech nebem. Kolem mě poletuje černé peří. Někdo mě chytne a pak se celý svět točí. Pořád dokola. Je tu spousta světla a někde v pozadí hraje klavír. Cítím květiny. A z očí mi samovolně tečou slzy. Ne, nejsem v nebi. Je to rozlehlý pokoj s velkými okny, kterými dovnitř proniká spousta světla. Ta okna mají dlouhé závěsy z rudého sametu. Vzadu je klavír a na něm váza čerstvých růží. Havran se se mnou v náručí točí po pokoji. Má zahalenou tvář. Ale usmívá se. Mám delší vlasy, než se pamatuju, dosahují z jeho náruče skoro až na zem. Vypadá to jako vzpomínka. S ozvěnou smíchu. Pohladím ho po tváři. Stiskne moji ruku a zavře oči. Je to štěstí..? Vím, že můžu klidně spát. Tohle si nesu v sobě.
***
Je zima.
Na pláních je sníh.
Běžím s vlkem v závějích.
Viděl jsi, jak se sníh třpytí, když na něj dopadají paprsky slunce?
Odráží hvězdy.
Je jako měsíční prach.
A zimní vítr odfoukne všechen strach.
Přes kožich se k nám nedostane mráz.
Můžeme si bezstarostně hrát.
Sundám plášť.
Nechám se zasypat sněhem.
Třeba má kůže obroste srstí.
Vlku, jsi tady.
Hřeješ.
Snad neumrznem..
