Strávila jsem skoro týden v poklidné atmosféřě Lomu. Možná až příliš poklidné. Bouře zuřila jen pod povrchem. Až na jeden malý útěk Vlk zůstával zasunutý v hlubinách mé duše. Možná bych se potřebovala víc vyřádit, zdivočit..ale nestěžuju si. Sice si docela často říkám, jestli si vůbec s těmi lidmi mám co říct, ale ono je to spíš způsobené tím, že na Lomu prostě vypínám. Možná bych ocenila společnost méně lidí a nebo žádnou. Ale i tak to bylo příjemně komorní. A až po návratu do Brna mi vždycky dojde, jak moc je mi s těmi lidmi dobře. A stále, pořád nesnáším návraty.. a loučení..
To níže jsou různé útržky, co vznikly v průběhu (Většinou nezní moc optimisticky, i když jsem si pobyt na Lomu užila.. A opakují se tam motivy. Zjišťuju, že mě děsí, jak dokáže bolet, když vám na někom začne záležet - a mám pak tendence utíkat..):
Na dně mé duše
hnijí zbytky vášně
a kousky básně
drtím za zuby
nechce se mi spát
a cítím se tak prázdně
že se asi brzy
na prach rozdrobím
***
Bouře v duši
pad na mě stín
a jak maso mě dusí
škvaří mě temný splín
Už nic nechci
vůbec nic nechci
Dejte to všechno pryč!
Chci zůstat nahá
na kost obnažená
bez všeho, co mě škrtí
***
Vzteklé zvíře dlí v mé duši
obojkem z trní se šrtí
***
Vzbouřený Vlk se zmítá
trhá mi vnitřnosti
přeju si odejít
už nikdy se s nikým nebratřit
***
Posedl mě neklid
temný neklid
co mi nedá spát
***
Je to jedno, je to jedno
fly away, fly away
Všechno je jedno
(už vím, k čemu jsou
dobré dlouhé vlasy)
A když ne teď
zítra všechno jedno bude
***
Tak nerad opuštím,
co jsem zde zanechal
