close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Šílenství

6. ledna 2013 v 11:04 | Bella |  Zavytí do tmy
Včera se něco stalo. Něco se probudilo. A já zjistila, že tohle nechci. Že mi něco chybí. A pořád hledám, musím dál hledat. Třeba to jednou najdu. Ale do té doby nebudu mít klid.. (Psala jsem - strašně moc..) /Pořád to nepřešlo, budu dodatečně přidávat../

Hnusí se mi to
všechny ty levné náhražky
všechny ty lži
Úspěch!
prý Štěstí
prý Láska
a prý Sny..
potřebuju něco cítit
potřebuju důvod
- proč žít



Jak Černý král držel se v povzdálí
aby ho pohled na ni snad možná nespálil
byla tak bílá, tak příliš bílá
až ho oslnila
Mhouřil zrak a nemyslel na meč,
co proti němu ťal
Král se kácel, ale on
- proti všem pravidlům -
dál hrál
aby na ni dosáhl
aby Lunu z nebes sňal


Sny leží ladem
pohárem vína
zapijem hořkost
co náhle hrdlo svírá
Připijem, abychom zapomněli
že jsme je vůbec někdy měli
Hlavně se nestarat, neohlížet,
nezastavovat
jít dál a všechno zadupat
Vždyť život přece nestojí za to prožívat


Dívám se do očí Bestie
- hledím do zrcadla - A jak mi je?
stokrát znásilněné věty
tisíckrát vyzvracená slova
Ale ten uštvaný pohled - nemizí
Neexistuje vhodná doba
Jestli chci zemřít - tak právě teď!


Chci prožít
na vlastní kůži
i kapky
na okně
ne dlít
v šedi
jít den
ode dne
S úsměvem na rtech
a nebo ne
Pohoda mi nesedne
Ať mě bouře rozetne!


Rozmazávám šedé stíny
inkoust stéká z tváře
maska padá
i já padám
poslední kapka padá do polštáře
Nad útesem stojím sama
a držím se svých nadějí
Pláču nad tím, co mi vítr řekl:
Že Vlci milovat nesmějí


S úzkostí naslouchám tlukotu srdce
snad ještě vydrží pár dní bít
ráno se probouzím, kontroluju tep
- marně -
mé srdce je odhodláno mě zahubit


Neštěstí bývalo mým bohem
pak přišlo náhlé sbohem
vyplnila jsem své dny
marnou štvanicí o štěstí
štěstí nikdo nechytí
asi se stanu zase věřícím


Jdou na mě mdloby
schovám si bolest do zásoby
aby mi příště nechyběla


V opilosti zřel jsem jen
pohár do dna vyprázdněn
a zplakal nad svých osudem
zemřít zcela vysušen


"Vypadáš dobře!"
Nezahalená věčně v dýmu
ze sklenice nepopíjím vinu
Nehalím se do černých šatů
Zmírám!
Ale vypadám prý k světu..


Plavím se pustinami
a nemám strach
- řvát
Stěžně trhají mraky
piju vodu z otrávené řeky
řítím se z okraje světa
Chci hrát v kostky
než po mě bude veta
Stěžně trhají nebe
ledová tříšť na palubě
samota štípe
a smrt zebe
Nemám strach řvát
nemám strach v kostky hrát
spadnu dolů - na dno
tam to jde vždy snadno


Zasáhni mě
čekám na tvůj šíp
srdce údery vynechává
budu vítězně výt
prýští černá krev
tečou potoky krve
naber si plný pohár
se smrtí budem pít


Chci se stát černou můrou
přestat být roztomilým motýlem
válet se v bahně
milovat se se svým zvrhlým snem
Šířit úděs, ne být k smíchu
Být sebou a slzy deště pít
Být Vlčicí, strhnout Masku
a v noci Luně teskně výt


Stala se ze mě
ochočená Vlčice
...
ale Vlčice se nemění
v srdci se neubrání toužení
- po lese


Pár kapek vitriolu liju ti do pití
když nezemřu já, tak musíš zemřít ty
z té naší slavné lásky už je mi na blití
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Long Long | 6. ledna 2013 v 15:21 | Reagovat

"prý Štěstí
prý Láska
a prý Sny..
potřebuju něco cítit"

- myslím, že se potýkám s tímtéž.. málo intenzivní.. málo prožité.. málo naplno.. málo na dně.. málo euforie.. málo.. extrémů?

U toho druhého se mi líbilo, jak jsi to sdělila.. Prostě.. šachovnice.. nenapadlo by mě.. bílá figurka

"Připijem, abychom zapomněli
že jsme je vůbec někdy měli"

- tohle zabolelo.. Když se nad tím zamyslím, zní to jako neodpustitelný hřích vůči nám samým..

"hledím do zrcadla - A jak mi je?
stokrát znásilněné věty" - staly jsme se povrchními, už jen klišé, všecna ty procítěná slova, co vlastně nic neznamená..

"pohoda mi nesedne.." - nebaví nás to - klid a spokojenost a harmonické vztahy a teplo domova a - povrchnost.. není to hloubka.. nejsme to my..

"schovám si bolest do zásoby
aby mi příště nechyběla" někdy si říkám, jak jsem pitomá, když si vyrábím zbytečné problémy, hledám v sebemenších náznacích konflikt, jak jsem nevděčná, když už mám toho "pořádku" plný zuby..

A to poslední.. Mluví za vše.. Možná, když duše dýchá, když oheň protéká žilami a ve snech se prohánějí čtyřnozí, dostává tělesná schránka zabrat.. Vlastně teď žijeme - zdravě. Neubližujem si, nevyčerpáváme se. Nejsme temní. Nejsme.. my..?

2 Bella Bella | Web | 6. ledna 2013 v 15:30 | Reagovat

Mluvíš mi z duše.. Prostě přesně tohle - chybí mi to. Asi - temnota? Něco řešit, prožívat, zmítat se city, nechat sebou mlátit ode zdi ke zdi, prolévat hořké slzy, něčím se zabývat.. Proto říkám, že neumím být šťastná - neumím si užít ten klid. Musí se něco dít, abych měla pocit, že má život smysl. Pokud ne, tak si začnu vytvářet problémy uměle, začnu řešit věci, co jsem nemusela. Víc si vážím kapek štěstí, co přicházejí mezi dehtem smutku. Když se ohlédnu zpět, připadám si, že jsem nejvíc žila, když všude kolem mě zářila temnota. Tenhle rok? Utekl a nepamatuju si nic. Všechno, za co jsme bojovali tak nějak ztratilo smysl, ztratilo lesk. Naučili jsme se žít, jsme v pohodě, ale.. Jsme strašně povrchní, opakujeme se, už neumíme říct věci pořádně, procítit. Mám dojem, že moje srdce vyschlo, že i kdyby mě láska trefila do nosu, tak ji nepoznám. Chci ten smysl zase najít. Ještě si to uvědomujeme, ale už nevíme, jak se vrátit zpět. Možná - nechceme..? Zpohodlněli jsme, ale.. Byla by hloupost myslet si, že můžeme přestat být prokletí..

3 Long Long | 6. ledna 2013 v 15:47 | Reagovat

Nemůžeme.. Trápíme se, protože to v nás prostě zůstane a bude se to ozývat, i když to budeme zadupávat zpátky, odvracet sluch, bát se ponořit se do toho, protože by to znamenalo, že možná ztratíme něco, co máme teď, a ten život, který nám schází, život, který chceme zpátky, by - možná - dnes už nebyl takový, jako dřív,.. Já třeba mám strach, že bych teď už bych hůř zvládala samotu, na druhou stranu mě strašně oslabuje ta nesamostatnost, kterou si nosím s sebou, pouta, která mi nedovolí prožít naplno, ta povrchnost.. Žádná intenzivita. Chci tmu a pak radost za sněhové vločky, ne strach, že zítra bude zima a že s ní přijde stesk.. Chybí mi svoboda, chybí mi Vlk v duši, chybí mi svéhlavost a nezkrocenost.. Chci zpátky svůj život, ale po té dlouhé slepotě se bojím, jestli nebudu jen bloudit v té tmě, ztracená, prokletá, s cizí krví na tesácích..

4 Long Long | 6. ledna 2013 v 15:50 | Reagovat

Možná jsme jen dospěli a smířili se - a teď zjišťujeme, že ta cena za smíření je dost krvavá..

5 Bella Bella | Web | 6. ledna 2013 v 15:51 | Reagovat

Já..nemám, co ztratit..

6 Bella Bella | Web | 6. ledna 2013 v 15:57 | Reagovat

Ono se zas tolik nezměnilo - pořád mám smůlu, pořád se cítím osamělá, pořád nejsem šťastná, pořád se občas v noci klepu strachy, pořád chytám hysteráky, jen dokážu samu sebe přesvědčit, že je všechno v pohodě.. Ale ta pohoda je strašně plochá - chci prožívat.. I kapky a sněhové vločky - i tmu.. Přestat se jí bát..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama