Šílenství
6. ledna 2013 v 11:04 | Bella | Zavytí do tmyKomentáře
Mluvíš mi z duše.. Prostě přesně tohle - chybí mi to. Asi - temnota? Něco řešit, prožívat, zmítat se city, nechat sebou mlátit ode zdi ke zdi, prolévat hořké slzy, něčím se zabývat.. Proto říkám, že neumím být šťastná - neumím si užít ten klid. Musí se něco dít, abych měla pocit, že má život smysl. Pokud ne, tak si začnu vytvářet problémy uměle, začnu řešit věci, co jsem nemusela. Víc si vážím kapek štěstí, co přicházejí mezi dehtem smutku. Když se ohlédnu zpět, připadám si, že jsem nejvíc žila, když všude kolem mě zářila temnota. Tenhle rok? Utekl a nepamatuju si nic. Všechno, za co jsme bojovali tak nějak ztratilo smysl, ztratilo lesk. Naučili jsme se žít, jsme v pohodě, ale.. Jsme strašně povrchní, opakujeme se, už neumíme říct věci pořádně, procítit. Mám dojem, že moje srdce vyschlo, že i kdyby mě láska trefila do nosu, tak ji nepoznám. Chci ten smysl zase najít. Ještě si to uvědomujeme, ale už nevíme, jak se vrátit zpět. Možná - nechceme..? Zpohodlněli jsme, ale.. Byla by hloupost myslet si, že můžeme přestat být prokletí..
Nemůžeme.. Trápíme se, protože to v nás prostě zůstane a bude se to ozývat, i když to budeme zadupávat zpátky, odvracet sluch, bát se ponořit se do toho, protože by to znamenalo, že možná ztratíme něco, co máme teď, a ten život, který nám schází, život, který chceme zpátky, by - možná - dnes už nebyl takový, jako dřív,.. Já třeba mám strach, že bych teď už bych hůř zvládala samotu, na druhou stranu mě strašně oslabuje ta nesamostatnost, kterou si nosím s sebou, pouta, která mi nedovolí prožít naplno, ta povrchnost.. Žádná intenzivita. Chci tmu a pak radost za sněhové vločky, ne strach, že zítra bude zima a že s ní přijde stesk.. Chybí mi svoboda, chybí mi Vlk v duši, chybí mi svéhlavost a nezkrocenost.. Chci zpátky svůj život, ale po té dlouhé slepotě se bojím, jestli nebudu jen bloudit v té tmě, ztracená, prokletá, s cizí krví na tesácích..
Možná jsme jen dospěli a smířili se - a teď zjišťujeme, že ta cena za smíření je dost krvavá..
Ono se zas tolik nezměnilo - pořád mám smůlu, pořád se cítím osamělá, pořád nejsem šťastná, pořád se občas v noci klepu strachy, pořád chytám hysteráky, jen dokážu samu sebe přesvědčit, že je všechno v pohodě.. Ale ta pohoda je strašně plochá - chci prožívat.. I kapky a sněhové vločky - i tmu.. Přestat se jí bát..

"prý Štěstí
prý Láska
a prý Sny..
potřebuju něco cítit"
- myslím, že se potýkám s tímtéž.. málo intenzivní.. málo prožité.. málo naplno.. málo na dně.. málo euforie.. málo.. extrémů?
U toho druhého se mi líbilo, jak jsi to sdělila.. Prostě.. šachovnice.. nenapadlo by mě.. bílá figurka
"Připijem, abychom zapomněli
že jsme je vůbec někdy měli"
- tohle zabolelo.. Když se nad tím zamyslím, zní to jako neodpustitelný hřích vůči nám samým..
"hledím do zrcadla - A jak mi je?
stokrát znásilněné věty" - staly jsme se povrchními, už jen klišé, všecna ty procítěná slova, co vlastně nic neznamená..
"pohoda mi nesedne.." - nebaví nás to - klid a spokojenost a harmonické vztahy a teplo domova a - povrchnost.. není to hloubka.. nejsme to my..
"schovám si bolest do zásoby
aby mi příště nechyběla" někdy si říkám, jak jsem pitomá, když si vyrábím zbytečné problémy, hledám v sebemenších náznacích konflikt, jak jsem nevděčná, když už mám toho "pořádku" plný zuby..
A to poslední.. Mluví za vše.. Možná, když duše dýchá, když oheň protéká žilami a ve snech se prohánějí čtyřnozí, dostává tělesná schránka zabrat.. Vlastně teď žijeme - zdravě. Neubližujem si, nevyčerpáváme se. Nejsme temní. Nejsme.. my..?