close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Maškaráda

16. září 2012 v 23:29 | Bella |  Vnitřní rozhovory
Jaen, tak jsem to nakonec napsala - už ti zbývají jen tři :D Možná napíšu něco i na Zvlčet - teď je ten vhodný čas, takže asi jen dvě..

K tomu dole - vůbec se mě neptejte. Prostě jsem najednou začala psát. O kvalitě radši nebudu polemizovat.. Ale je to tu..



Ale my jsme v divadle.. Podívej se na to jeviště! Svět je skutečně velkým jevištěm. A všichni hrají hru. Mají na tvářích masky..

Mě připadla škraboška s tváří vlka. A nebo je to vlčí tvář pod škraboškou člověka? Či snad známé klišé o vlku v rouše beránčím? Možná bych byla spíše beránkem v rouše vlčím. Ale třeba se jen přeceňuju. Ze zájmem pozoruju v zrcadle svůj vzhled. Tak za koho dnes půjdu? Chci, aby se mě báli, chci, aby mě obdivovali? Půjdu za plachou Vlčici, nebo snad zlou Čarodějnici? Budu se vydávat za muže, nebo předstírat, že jsem ještě nevinné dítě? V zrcadle se rychle mění moje tváře, jako když otáčíte stránky knihy. Ukazuje mi i některé, které ještě neznám. Tváře, jaké bych mohla mít. Vábí mě, nebo i neslušně svádějí, slibují, lákají. Občas vidím i tváře, které bych nechtěla a doufám, že je nikde v sobě nemám. Dnes se schovám za tvář, pod kterou mě nikdo nepozná, dnes se chci jen dívat. Vezmu si z vázy svoji růži a vsadím ji do klopy svého kabátu. Mohla bych vypadat jako páže, nikdo nic nepozná. Za dveřmi čeká můj průvodce a nabízí mi rámě. Zavěsím se do něj a společně se vydáváme na prohlídku divadla. Všude jsou zrcadla a mé tváře mě pronásledují. Můj průvodce ale v zrcadle není vidět. Nemá tvář. Jeho škraboška nic nepředstírá. Jen zakrývá. Je vůbec co skrývat? Možná mate tím, že nosí na své tváři svojí pravou tvář.. Potkáváme lidi v kostýmech bažantů, víl, pávů, labutí, zajíců i lvů. Zrcadla ale vždy vidí jejich pravou tvář. Fascinovaně sleduju, za čím se schovávají. Jak zdání často klame. V jak povrchním žijeme světě.. Za úlisným úsměvem hada se skrývají jedovaté zuby a roztomilé prasátko svírá za zády řeznický nůž. Labuť se snaží pudrem zakrýt své černé peří a páv se honosí prázdnou kapsou. Člověk v kostýmu blázna je ve skutečnosti génius a malé uplakané dítě je zkušenostmi zvrásněný muž. Mladá dívka s úsměvem na tváři skrývá slzy a sebevědomý filuta se v koutě krčí do klubíčka. Začíná se mi mlžit před očima.. Vytrhnu se svému průvodci a běžím po schodišti nahoru, nahoru, nahoru, pryč z síně, kde se promenádují všechny ty lži a krmí se jedem. Běžím pořád výš a výš a výš a najednou si uvědomím, že už pod nohama nemám schody a padám. Když konečně dopadnu, po nekonečném letu tmou, zjišťuju, že jsem v osmiúhelníkové místnosti. Všechny stěny tvoří zrcadla. A ze zrcadel na mě zírají moje tváře. Střídají se, vyměňují si místa, obchází mě jako kořist, jakoby mě zahnaly do kouta, jakoby mě měli v pasti. A šeptají. Mluví. Snaží se mě přesvědčit, abych si vybrala právě je. Tu. Jeho. Onu. Tahle tvář mi bude slušet. Tohle jsem. Měla bych dělat to a ne tohle. Tohle jsem pokazila. A to bych měla zkusit znova. S tímhle to půjde. Takhle ne. Obleč si červené sako. Vezmi si šálu. Zapni si knoflík. Ostříhej si vlasy. Nabarvi se na zeleno. Tancuj. Nasaď si podpatky. Lži. Zakryj tvář maskou. Nech ji přirůst k tvému obličeji… Dost! Překřikování náhle utichne. Zrcadla zčernají a slijí se do jednotné plochy. V té ploše se zrcadlí pláň. Jen holá pláň. Chvíli před svítáním. Někde v dáli jsou lesy. A nad travnatou plání stojí mlha. Můžu skoro cítit jinovatku na svých nohou. Po té pláni někdo kráčí. Je stále blíž. Nejprve si myslím, že je to můj průvodce. Se svou černou škraboškou a vlasy staženými do lesklého uzlu. Ale oblečen je mnohem méně honosněji. Cítím v plicích i ten chladný, čerstvý vzduch. A obraz se mlží. Nebo se snad zvedá mlha? Přede mnou náhle stojí vlk. Běžný šedý vlk, jak o něm slýcháme z pohádek. Z jasně jantarovýma očima jakoby v nich planuly plameny. Chvíli se na sebe jen tak díváme. Pak se odvážím natáhnout ruku. Čekám, že uteče, ale nehne se. Chci vědět, jaké to je, dotknout se jeho srsti. Už jen kousek. Skoro nedýchám. Moje prsty se zastaví na chladném skle zrcadla. S náhlým uvědoměním je zklamaně stáhnu. Vlk mě pozoruje s hlavou nakloněnou na stranu. V jeho výrazu je něco, co by se dalo přirovnat čistému pobavení. Pak se jeho postava zamlží a objeví se zase ten muž, co vyšel z lesa. Zamlží se znovu a vidím svého průvodce. Vidím spoustu jiných tváří. A pak je tam zase jen vlk a kouká na mě. A já začínám chápat. Co chceš? Ozve se klapnutí a za mnou se spustí schodiště nahoru. Můžu se vrátit. Mám možnost volby. Vrátit se do divadla a nikdy se neosvobodit od lži, nebo odejít s vlkem do osamělých plání. Stačí jen jeden pohled přes rameno, abych ničeho nelitovala. Zhluboka se nadechnu a projdu zrcadlem..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama