Opuštěný starý deštník ležel na botníku a toužil po dešti. Už dlouho s ním nikdo nešel ven. Jeho paní, co ho kdysi dostala k narozeninám, kamsi odešla a jeho odložili do kouta. Chyběla mu vůně deště. Chyběly mu dopady kapek a chladný čistý vzduch. Byl celé dny zaskládaný pod hromadami jiných věcí a nikdo si ho nevšímal. Už ani neznal světlo. Ani čistý vzduch. Ani teplo lidské ruky držící ho za rukojeť. Ani dotek prstů po jeho napnuté plachtě. Byl svědkem tolika příběhů, co se pod ním odehrály. Šťastných i smutných. Lásek i rozchodů. Slz i úsměvů. Jeho paní ale asi nakonec našla svůj šťastný konec, protože odešla někam, kde už ho nepotřebovala. Nedokázal si představit to místo bez deště. Kde lidé nepotřebují své deštníky. A pak se rozhodl. Odhodlaně se vyhrabal z hromady věcí a seskočil z botníku. Dveřmi se právě mihly naleštěné lakýrky, tak se rychle protáhl za nimi. Odkutálel se k výtahu a prošel i vchodovými dveřmi. Na prahu se zastavil. Pršelo. Vdechoval vůni mokrého prachu. Ulice byly plné vody, když se po nich vydal. Pozdravil se s ostatními deštníky a nechal po sobě konečně stékat dešťové kapky..
