close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

20.9.

20. září 2012 v 20:48 | Bella |  Deník
Aneb jeden ze zcela obyčejných dní začínající vysokoškolačky

K tomuhle mě inspiroval May, i když jsem původně chtěla napsat o některém z těch předchozích dnů, protože byly mnohem zajímavější. Možná se k nim ale vrátím. Mám pro změnu náladu psát "do deníčku". To, co vás čeká pod perexem, není nic uchvacujícího, prostě běžný den rozepsaný do pro mě nepochopitelné epické šíře..



Původně jsem chtěla vstát v sedm a od osmi se už učit. I když jsem měla mobil v nabíječce a tudíž nebyl na svém obvyklém stanovišti vedle polštáře, ale na stole, hned poté, co jsem vypnula budík, jsem sebou opět plácla do peřin a oddala se snům. Nakonec jsem vstala až po osmé a než jsem se nasnídala a v klidu si vypila čaj, už bylo skoro deset.
Průběžně jsem se učila, usínala v křesle, poslouchala hudbu a odbíhala se podívat na různé věci na netu, podle toho, na co jsem si zrovna vzpomněla. Někdy kolem jedenácté jsem dostala chuť na sýr, a abych ho nejedla samotný, dala jsem si k němu rohlík a pak ještě druhý. Normálně tolik nejím. Oběd jsem si dala asi ve tři a sestával z instantní ovesné kaše. (Začínám mít pocit, že to vypadá jako deník anorektičky.. ) Za tu dobu jsem do sebe nalila asi tři čaje..
Rozhodla jsem se, že se mi ještě chce chodit v klobouku, takže jsem svůj set černých riflí, vysokých černých kožených bot, černo-červeně pruhovaného trička a kožené bundy doplnila ještě o něj. Jo, mám černou náladu. Když se na mě paní v autobuse divně zadívala chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se mě bojí. Občas na to zapomínám.
Vyrazila jsem schválně dřív, abych měla čas najít správnou posluchárnu, kde jsem měla psát svůj přijímací test z frj. Nakonec jsem tam ani dlouho nečekala, i když jsem to našla hned a nemusela jsem se nikoho ptát, což byla možnost, ke které bych se uchýlila opravdu jen v krajním případě. Zašila jsem se někam do kouta a vytáhla učebnici - ani ne, abych si ještě na poslední chvíli něco vměstnala do hlavy, ale abych se měla za čím schovat. Musela jsem se usmát, když kolem mě prošla menší skupinka, usadili se někde za mnou a slyšela jsem jednoho z nich, jak říká:
"Připadám si tu jak na trestné lavici, každej se na mě dívá stylem "Nezvládni to místo mě!""
Posluchárna byla velká, takže nás ani nemuseli oddělovat - každý si přirozeně nechal kolem sebe místo. Překvapilo mě, že test byl jen na jedné straně přidělené A4 a otázek bylo poměrně málo. Byla jsem klidná. Měla jsem dobrou učitelku, dobrou průpravu a i kdybych nad tím seděla ještě týden, to, co nevím, bych se stejně nenaučila. Říkala jsem si, že to alespoň zkusím, alespoň příště budu vědět, jak to vypadá. Měli jsme na to půl hodiny, byla jsem hotová asi po sedmi minutách. Nevím, co na tom ostatní tak řešili. Byli i někteří, co to měli ještě dřív. Ne, že bych si vším byla tak jistá, ale neměla jsem nikde nevyplněné místo. Odevzdala jsem a šla. Před dveřmi nějaká holka brečela. Možná to byla jen náhoda, nemyslím si, že by ten test byl tak náročný, že by z toho nic nevěděla. Čekala jsem, že bude mnohem náročnější a že nad ním budu zoufale sedět a ani to za půl hodiny nestihnu.
Na schodech jsem potkala bývalého spolužáka z vedlejší třídy z gymplu, kupodivu mě i pozdravil, tak jsem mu to oplatila s úsměvem. Občas to potěší. Měla jsem spoustu času, takže jsem se podle plánu vydala k nádraží. První šalina, kterou jsem chtěla jet, byla nacpaná k prasknutí a byla jsem jedním ze dvou lidí, co se do ní zkrátka už nevešli. Naštěstí jela vzápětí další. V podchodu vedoucímu směrem k Tescu a Vaňkovce jsem spatřila někoho, kdo vypadal jako někdo, koho znám. Naneštěstí šel moc rychle a neviděla jsem mu do obličeje, neměla jsem odvahu na něj zavolat, protože i kdyby to byla dotyčná osoba, nemám ji moc v lásce. Tak jsem ho jen tiše pronásledovala, než jsem uhnula do Tesca a tudíž nikdy nezjistila, jestli to byl ten, co jsem si myslela, a pokud ne, jak vypadal zepředu, protože zezadu mu to slušelo :P Koupila jsem si sluchátka k mp3, které mi už dlouho scházely, a pak jsem sešla do nejnižšího patra koupit čaj. Cestou na jezdících schodech jsem viděla kluka v dlouhém černém kabátě a s kotletami. Vypadal, jakoby se vyloupl z úplně jiné doby. Potěšilo mě, že ještě existují "normální" lidi..
Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že v Tescu je ten čaj, co sháním, ve slevě. Nebyl. Abych tam nešla jak blbec s jedním čajem, koupila jsem si ještě k svačině Bounty. Stejně muselo být legrační, když jsem platila 60kč kartou.. Zrovna jsem u sebe neměla vůbec žádné drobné. Vydala jsem se na cestu zpět podchodem, žvýkala Bounty a říkala si, že vysokoškolský život není tak zlý. Zatím. Mám teď spoustu času, snad konečně budu dělat všechny věci, co chci, a nebudu je muset odkládat na příští rok.
Když jsem viděla odbočku k Obchůdku, došlo mi, že bych si už mohla koupit lístek na Klíč. Ale byl tu stále ten problém, že jsem u sebe neměla hotovost, a vybírat a vracet se se mi nechtělo. Říkala jsem si, že se půjdu podívat, co mají ve výloze za zajímavé knížky, a u toho nenápadně zjistím, jestli mají přístroj na snímání karet. Měli. Ovšem poté, co jsem si řekla o lístek, jsem se dozvěděla, že karty neberou. Takže jsem stejně jako pako musela jít vybrat, protože nevím, kdy bych se příště do města dostala.
Původně mě napadlo zajít si sednout sama do čajovny, ale říkala jsem si, že radši budu šetřit. Těšila jsem se, jak si v šalině sednu, dám si do uší sluchátka a u toho si konečně budu číst něco jiného, než učebnice. Sluchátka bych si do uší klidně dát mohla, akorát bez hudby, protože mp3 jsem nechala doma. A ještě několik zastávek jsem si nesedla. Chvíli poté, co jsem konečně zabrala místo a začetla se, mi volala kamarádka, na kterou jsem celou dobu myslela, že jí musím napsat, až dojedu domů. Sháněla se po mně, kde že jsem. Měly jsme původně jít spolu na koncert a původně jsem jí chtěla napsat, že nikam nejdu, že jsem unavená. Což jsem, ale chtěla jsem hlavně klid, samotu a číst si. Netušila jsem, že tam bude tak brzo, protože jediná poslouchatelná kapela měla hrát až jako poslední a vzhledem k tomu, že koncert končil v jedenáct, čekala bych je tam tak od desíti. Což byl další důvod, proč se mi tam nechtělo. Po tmě, v zimě přijít mezi hromady ožralých lidí. Ne, děkuji. Radši si na ně zajdu někdy extra, klidně i se vstupným. Hned po ní mě volala další kamarádka, prý kde je ta čajovna, ve které jsme spolu byly. Musela jsem se zasmát té ironii - původně jsem do ní chtěla jít. Takže jsem ji odnavigovala a pokračovala v cestě domů, protože jsem ž byla moc daleko na to, abych se zase vracela. I když si říkám, že je to škoda, protože jsem se s ní chtěla domluvit na zítra a to už asi do čajovny nepůjde, když tam byla dnes.
Takže shodou okolností tu teď sedím, se svým vybraným čajem, cpu se čokoládou, poslouchám hudbu a čtu si. V mým pokoji je šílená kosa. V tomhle ročním období se samozřejmě ještě netopí, takže ze zoufalství mám zapálený všechny svíčky a doufám, že to alespoň trochu ohřeje vzduch. Kupodivu to asi funguje. A nebo ta mikina tlustý ponožky z ovčí vlny. Jsem strašně ráda, že jsem nikam nešla. Mám děsně nespolečenskou náladu. Nebo alespoň ne náladu na divoké společenské akce. Mileráda bych se sešla s jedním člověkem, co mi rozumí, a prožila klidný a příjemný večer někde v čajovně. No, co už. Musím si zas na samotu zvyknout, vlastně to pro mě není nic tak neznámého. A nevím, jak se mi toho povedlo tolik napsat o úplně obyčejném dni…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama