close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

17.9.

20. září 2012 v 23:30 | Bella |  Deník
Aneb den, co byl špatně od začátku až do konce



I'm only a crack
in this castle of glass
hardly anything left
for you to see

Říkala jsem si, že fotky v rámečku budou před kočkami nejbezpečnější ve skříni. Ale ukázalo se, jak jsem se mýlila. Když jsem vytahovala oblečení na imatrikulaci, skočila mi do skříně kočka a když jsem ji vytahovala ven, nejspíš se chytila jednoho rámečku, takže vyletěl ven spolu s ní. A sklo se samozřejmě rozbilo. Strašně mě to sebralo, protože ta fotka zobrazuje přátelství, které si za svého dlouhého trvání prošlo různými zkouškami, ale vydrželo a teď mám strach, že když už se nebudeme vídat denně, bude odsouzeno k pomalému zániku.. Tím začal můj špatný den.
Poté jsem zjistila, že mi nejde si zapsat tělocvik, který už měl jít dnes zapsat, což mě velmi potěšilo. Hrozně jsem spěchala, abych na srazu s kamarádkou, s níž jsem na imatrikulaci šla, nebyla pozdě, že jsem nakonec zjistila, že jsem vyšla o deset minut dřív. A na těch podpatcích se spěchalo obzvlášť dobře. Co mě uklidnilo, bylo zjištění, že kamarádka je oblečena stejně "slušně" jako já, takže tam snad nebudu za exota.
Společně jsme došly na šalinu. Jely jsme jedničkou, přestože už měla jet trojka, takže jsme musely přestoupit, což mi vůbec nedošlo. Na zastávce u školy nastoupila kamarádka, se kterou jsem se měla ten den ještě sejít. Ale vzápětí jsme vystupovaly, protože jsme chtěly přestoupit na jedenáctku, takže jsem ji ani nešla pozdravit. Poté, co projely dvě jedničky, jsme naznaly, že jedenáctka asi nepojede, takže jsme rezignovaně nastoupily do další projíždějící jedničky, s tím, že už nestíháme.
Přijely jsme o pět minut později, ale ukázalo se, že to bylo tak akorát, abychom tam nestály a zbytečně nečekaly. Mělo se totiž přijít o čtvrt hodinu dřív. Ulevilo se mi, že jsme nemuseli chodit každý zvlášť slibovat. Když ale vstoupila živá kapela s žesťovými nástroji, uniklo mi hlasité "Ježiš..", až se slečna vedle mě začala smát. I když to zprvu vypadalo na rozcvičku, nakonec jsem si připadala jako na pohřbu. Když jsem to sdělila kamarádce, naznala, že jsme na pohřbu dětství, což mi na náladě moc nepřidalo.
Když začali hrát českou hymnu, cítila jsem jako vždy zvláštní melancholii smíchanou s národní hrdostí. Celkově jsem z toho tak měla pocit, že my, vysokoškolští studenti, bychom měli být chlouba národa a tak trochu i jeho hybateli. Povznášet ho. Že studovat na vysoké škole už není jen o zpracovávání velkého množství informací. Je to o intelektu a chování. O tom všem, o čem mluvili.
I když upřímně, když nám paní, co přišla ještě s jiným pánem ve velmi legračním modrém taláru, začala vyprávět historii fakulty, brzo mi pozornost začala unikat všemi směry a pak už jsem málem usínala. Říkala jsem si, jak asi budu zvládat udržovat pozornost třeba na takové dvouhodinové přednášce, když to nevydržím ani takovou chvilku.. No, po proslovu za nás všechny složila jedna statečná dívka studentský slib a pak nás začali vyvolávat podle jmen, abychom si chodili pro imatrikulační listiny. To bylo nekonečné.
Když jsme se od tam konečně dostaly, kamarádka konstatovala, že si na tu listinu musí jít koupit složku. Já se spokojila s univerzitními novinami, i když v nich má listina měla putovat ještě po zbytek dne. Mohla jsem si rovnou koupit sešit a propisku, ale udělala jsem to až další den. Před obchodem jsme se rozloučily, protože já mířila dál do města. Při loučení jsem uviděla kamaráda, se kterým jsem se ten večer měla ještě vidět, jak jde nejspíš z práce.
Vyrazila jsem směrem do Spolku. Kamarádka před ním nebyla, tak jsem jí zkoušela volat, ale nebrala to. Nakonec jsem se rozhodla jít nahoru a našla jsem ji tam, jak sedí v rohu. Až na to, že já jsem měla sukni, byly jsme docela sladěné, co se týče oblečení, protože ona ten večer ještě mířila do divadla. Kvůli prohibici jsem si nemohla dát kávu s nějakým likérem, takže jsem skončila pouze u zázvoru a velké sklenice jablečného moštu.
Další z nás přišla o půl hodiny později - jak je prý jejím dobrým zvykem. Čehož jsem si teda nikdy nevšimla. Ovšem lze jí přičíst k dobru, že teprve končila ve škole. Celý večer jsme na sebe tak nějak vzájemně skrytě útočily. Nevím, jestli to z mé strany byla předem obrana před předpokládanými výčitkami. Vlastně bych se nedivila, kdyby mě nesnášela. Vlastně bych se tomu nedivila ani u té druhé. Já mám totiž skvělý talent na to, odhánět od sebe lidi, co mě mají jen trochu rádi. .
Ironie na tom je, že jsem si uvědomila, že s první z nich jsem měla vlastně jediný relativně fungující vztah v mém životě. Je to trochu smutné vzhledem k tomu, jak vypadal a jakého měl trvání.. Na druhou stranu, je to hezké.. O to bolestnější ovšem je, že když jsem na minulém takovém našem srazu ve třech (kdy jsem zrovna byla zase pro změnu s tou druhou) si pro sebe konstatovala, že ty dvě by se k sobě mnohem více hodily, měla jsem pravdu. Dozvěděla jsem se to tedy už dřív, ovšem ne od té, se kterou se znám déle. Také jsem se od ní před příchodem naší poslední společnice dozvěděla jiné věci, co mě překvapily. Celý večer byla přítomnost toho trojúhelníku hrozně cítit. Přítomnost spousty nevyřčeného. Nebylo to úplně příjemné. Hlavně pro moje sebepojetí, protože já mám zvrhlé potěšení v tom, všechno si vyčítat. A i když si myslím, že na mém prvním vztahu bylo nepochybně něco osudového, nemůžu si přestat myslet, že spoustě ran se dalo zabránit. Mohly jsme být všechny kamarádky, nemuselo by v tom být nic bolestného a já bych si v tom křenovatění nemusela připadat tak blbě. Což o to, zvykla jsem si být křenem. Je to hnusné, ale Vlčice si zvykne na všechno. Už to ani nebolí. Bolí jiné věci..
Většina večera byla zahalena v dýmu, z něhož jsem spoustu inhalovala a ke konci jsme si objednaly skleničku bílého. A víno na mě vždycky mělo spíše negativní účinky. Respektive dostávalo mě do nálad, co jsou bezpečné možná, když sedím sama doma a píšu, ale ne v takovéto společnosti. Při placení jsme se dostaly k přetahování o to, kdo co komu dluží a nikomu se to nechtělo řešit, takže mám pocit, že jsem skončila s více penězi, než mi mělo zbýt. Co už. Doprovodila jsem je obě k divadlu a zanechala je tam spolu a asi příliš ve spěchu jsem odcházela.
Vyrazila jsem ještě křenit do hospody, kde jsem do sebe pro mě závratnou rychlostí nalila jedno velké a jedno malé modré pivo. Ono to prostě potřebovalo spláchnout. Byla jsem si vědomá toho, že dnes dělám spíš čest svému Siriovitému já, ale nemohla jsem si pomoct. Dostala si mi do rukou konečně knížka, kterou už jsem si hrozně dlouho chtěla přečíst, i když bude muset počkat na to, až se prokoušu anglickým Inheritance. Vlčice ležící pod stolem se se mnou přivítala, až když jsme se loučily. Jela mi šalina, takže jsme se ani nestihli pořádně rozloučit.
Doma jsem se nacpala rohlíkem se šunkou. Tělocvik už byl samozřejmě plný. Strašně jsem chtěla zavolat kamarádovi, se kterým už jsem se neviděla tři měsíce, ale možná právě z toho důvodu (a z důvodů stylu "Ráno bude líp.") jsem ho nechtěla obtěžovat. Takže jsem se jen přitiskla k Vlkovi a oddala se svým pocitům samoty, kterou si dle svého mínění zcela zasloužím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kachen Kachen | 21. září 2012 v 15:58 | Reagovat

dosti zajímavý den,avšak v tvém případě tradyčním.....jen bych tedy chtěl dodat že sama nikdá nebudeš...zní to trochu dětinsky ale je spousta tváří co na tebe každý de myslívají jen v dobrém ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama