close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Všechny ty debilní nálady potažený černým flórem

20. srpna 2012 v 1:00 | Bella |  Deník
Vím, že to tu zahlcuju články, ale ono je to jedno. Stejně to nikdo nečte. Říkala jsem si, proč to píšu, že určitě ne pro sebe, ale asi jo. Teď píšu, protože jsem prostě potřebovala psát. Papír je někdy trpělivější než lidé. I když v tomhle případě je to blog a klávesnice. Potřebuju prostě zas jednou vyblejt celej život (a ztratit charakter). Ideálně bych to po sobě neměla číst, ale vím, že budu a zas to budu chtít smazat (a proto to schválně neudělám).


Občas se potřebujeme ztratit, abychom našli to, co nejde najít. Nemůžu najít, co mi chybí. Plavu v prázdnu mezi dvěma světy. Nejsem ani gymnazista a zatím ani vysokoškolák. Mám po maturitě, ale místo úlevy cítím strach. Z toho, co mě čeká. A práznotu z toho, co nechávám za sebou. Je to krok do neznáma. Moře nejistoty. Děsí mě to. Ironie je, že jsem nedávno prohlašovala, jak bych chtěla novej začátek. Třeba i odjet do ciziny a nechat všechno za sebou. Všechno a všechny. A hlavně všechny chyby. Asi by to dopadlo zas stejně, já vím. Nic by se nezměnilo, protože to jsme prostě my. A hlavně mám strach. Ale já měla vždycky strach z toho, co jsem chtěla. Někdy je ale možná lepší o těch věcech jen snít, protože ve snech jsou ideální - to realita nebývá..
Někdy z toho mám takovej bezútěšnej pocit - že když je všechno špatně, je to tím, že jsme prokletí a lepší to prostě nebude. Nezměníme se. A pak mi dojde, že se vlastně zmenit nechci a že i máme právo na štěstí. Pít ho po kapkách jako raní rosu z plátků růže. Kdyby ho bylo moc naráz, stejně bychom si ho nevážili. Myslím, že s nástupem do školy bude líp. Neuvěřím, že to říkám, vím, že budu nadávat, jak bude zase plno práce a žádný čas, ale budu mít alespoň co dělat. Chtěla jsem si užít volna, ale zjistila jsem, že to asi neumím. Potřebuju nějaké zaměstnání, sama se k ničemu nedokopu. Pokudmožno někde s někým být. Neustále mít nějaký program. Ta hluchá místa jsou na zabití - mám moc času přemýšlet. Pak končím tak, že se válím po posteli, nic se mi nechce, nic mě nebaví - i když mám konečně čas dělat, co jsem chtěla, kňučím nad historií, nebo starými povídkami, poezií, knihami, whatever, a jediné na co přijdu je to, že se to prostě nevrátí, i kdybych se postavila na ocas a u toho kokrhala.. Ale samozřejmě to není deprese, že...
Nakonec asi budu ráda, až vypadnu, i když se mi na chalupu vůbec nechce. Mám pocit, že si se sestřenkami nemám, co říct, s babičkou si až podezdřele často vjíždíme do vlasů a bude šílené vedro, takže budem tak leda zalezlý v chalupě, protože se bez auta ani nedostanem k vodě - no, vyhlídky úžasný.. Ale i tak doufám, že si dokážu urvat nějakou chvilku o samotě jen s knížkou, nebo větrem, nebo stromy, nebo poli.. Vím, co mi chybí, přesně to vím - nespoutanost a krása divoké přírody.. Už měsíc jsem přikovaná tady ve městě, i když jsme byli na pár výletech. Ona ani příroda kolem chalupy není ideální, ale je to prostě jiný vzduch. Potřebuju jiný vzduch. Trochu se nadechnout, rozletět, být svobodná. Vylézt z betonové klece.. Jo, asi budu ráda, když budu moct odjet..
Nebyla jsem schopná si ani nabalit. Připadala jsem si, jakobych balila poprvé. Vůbec mě nenapadalo, co si vzít s sebou. Skončila jsem u toho, že jsem na postel naházela pár kousků oblečení, které jsem k velké slávě v průběhu večera zběžně naházela do tašky, otevřela si poznámkový blok a psala si, co nesmím zapomenout, což jsem taky hodně rychle skončila.. Asi to dodělám zítra.. Když mám najednou co dělat, jsem z toho tak zmatená, že nevím, co dřív, začnu vyšilovat a nakoec nedělám nic. Nekdy si říkám, že mi fakt není pomoci.. Asi půjdu číst zápisy v deníku za celý léto, jestli mi něco neuniklo..
Tak mi došlo, že jsem se v pátek těšila, že si dám medovinu a ono nic. Frustrující. Jak dokáže pokazit náladu pokažená radost z maličkostí.. Včera měla svátek Helena a já měla šílený hysterický záchvat - bez komentáře..
Když jsem došla k názoru, že by možná i bylo hezké si jednou pořídit dítě (přetáhněte mě někdo, prosím) - pokud budeme ignorovat okolní skutečnosti například jako fakt, že si nenajdu partnera - došlo mi, že do světa, alespoň jakým směrem se teď ubírá, bych ho nemohla přivést. Někdy se ty maličkosti hledaj fakt těžko..
Každej večer si říkám - kašli na to, jdi spát, ráno bude líp.. A každej den se zas jen těším, až bude večer a budu moct jít spát a mít ten den za sebou.. Jenže nakonec stejně nejsem schopná to nechat jen tak, pořád hledám "řešení", pořád se snažím něco vymyslet, chci, aby se něco dělo.. Pak jdu spát pozdě, upřemýšlená, vyčerpaná, vstávám pozdě a utrápená.. Sebevražedná spirála? Ale kdeže..
Mám strašně stěžovací brblavou náladu, já vím. Takovou tu Siriovitou, jak je prostě všechno špatně, i když se ho chudák Moony snaží přesvědčit, že bude líp. A ono to k němu i dolehne - časem, dojde mu to. Ale v ten okamžik bude prostě bručet a nic mu nepomůže. Vím, že bude líp, vím to. Ale asi si to prostě musím užít.. Třeba pak na dlouhou dobu nebude tak špatně! Ehm.. Optimismus! A úsměv do dalších dní. Jistě..
No, doufám, že jste si užili tu záplavu duševních zvratků. Vzhledem k tomu, jak dlouho se v tom válím, očekávám, že pak povstanu hodně vysoko a bude hodně dobře, jinak budu fakt naštvaná. Tak.
A asi se podívám na Pána prstenů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jaen Jaen | 20. srpna 2012 v 7:50 | Reagovat

Nebudu říkat, že bude líp. Bude jinak. A podle toho, co popisuješ, by jsi s tím "jinak" i mohla být spokojená..Už ani ne měsíc, Sestři..

2 Long Long | 26. srpna 2012 v 10:53 | Reagovat

"Ale já měla vždycky strach z toho, co jsem chtěla. Někdy je ale možná lepší o těch věcech jen snít, protože ve snech jsou ideální - to realita nebývá.."
- vždycky na to budem narážet.. většina oživlých snů není taková, jak jsme si přály.. ale některé z nich mohou být i lepší, než bývaly představy.. Vždyť víš.. A - strach. Nahrazujeme jím spoustu emocí. Vždycky se budeme bát samy sebe.

"jediné na co přijdu je to, že se to prostě nevrátí," - taky to teď často mám.. Věčné vzpomínání, smířené stýskání a povzdech uvědomění, že už je to pryč.. Že už to nebude jako dřív.. Ale možná k nám budoucnost bude milostivá..

"Potřebuju jiný vzduch. Trochu se nadechnout, rozletět, být svobodná." - Začíná podzim, Sestři.. Už ho cítím ve vzduchu. Utekla bych do hor..

Pán prstenů.. Chybí mi to. Fantazie. Snění. Soukromé příběhy šeptané před spaním do polštáře. Dětská duše v nás. Jsme příliš dospělí.. A zapomínáme. Ale jestli máme společné vyprahlé tužby, společné jiskry v duších, můžeme je společně rozfoukat v plamínek..

3 Bella Bella | Web | 26. srpna 2012 v 21:39 | Reagovat

Lepší, než byly představy? Nevím, asi nemám štěstí na sny..
Strach..dneska mi došlo, že většinu mých emocí nahradila úzkost - ne, že by se mi stýskalo nebo bych byla našstvaná - popadne mě úzkost, jen má pokaždé jinou příčinu..
Nikdy není pozdě se vrátit a ono to tam stále všechno je - společně to můžeme oživit.. Bude líp..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama