Jsem zpět. Bylo to v některých věcech lepší, než jsem čekala. V některých horší.
Zjistila jsem, že jsem strašně zvlčelá, zdivočelá. Čarodějnice. Zvykla jsem si na svou svobodu, na svou sobeckou svobodu a nechce se mi ji kvůli nikoho omezovat. Poslední dobou zjišťuju, že si vystačím líp sama. A strašně moc si uvědomuju, kdo jsem a že se nezměním. Jsem prokletá, jsem šílená, jsem Vlčice. Stejně mi to někdy "nedochází" a trápím se jen tím, co vlastně dávno vím. Ale pak mi to docvakne - že to tak asi má být. I když trochu zabolí, že po týdnu hádek, kdy po dlouhé době už i nasadíte Masku, abyste nezamořovali vzduch, se dozvíte, že je to k ničemu, že je na vás babička zkrátka alergická. Co už.
Další věc, co mi došla je, že jsem šílenej fatalista. Všechno beru děsně definitivně. Když se něco rozpadne, tak ej to prostě napořád, když mám období optimismu, tak to třeba teď už bude napořád. Houbelec. Je Koloběh! To je všechno, co potřebuješ vědět. Všechno pomine a nemusí to nutně být depresivní. Jak jsem se hrabala v minulosti, viděla jsem to v jednom kuse. Aneb "Nikdy neříkej nikdy." Všechno se mění a nemusí to být nutně špatně. Došlo mi - svět je plný neomezených možností. Ještě se může stát tolik věcí. Tak proč se trápit. A taky - za všechna ta příkoří bychom si to měli vybrat a být i šťastní. Podle Koloběhu.. Bude líp. Věřím tomu. Mám Naději..
Prší.. Do očí se mi derou slzy.. Ale cítím, že to tak prostě má být.. Všechno je v pořádku, na svém místě, vím, kdo jsem.. Jsem ráda, že jsem si v sobě přes ty prázdniny udělala relativně pořádek. Akorát jsem zvědavá, jak to bude vypadat přes Londýn - mám z toho dost obavy.. A vůbec to nevypadá, jakobych měla za týden odjíždět.. Nedochází mi to.. Třeba tam zůstanu a už bude všechno jedno, že.. Ehm. Ne, nebudu propadat fatalismu..
Jsem tak nějak..šťastná..? Jen tak - navzdory všeho.. To je nejkrásnější.. Jak motýl v dešti..
A třeba motýlí křídla pohladí..

Hmm, první 4 řádky mi mluví z duše.