Ono jde sice o knížku pro děti, ale jako malá jsem ji hrozně milovala. (Dokonce jsme si s kamarádkou hrály na Jácíčka a Veverku.) Ale i teď v ní nacházím spoustu krásných vět. Pochybuju, že se ji hned rozběhnete číst,a le říkala jsem si, že se s vámi podělím alespoň o útržky :)
"Nemůžeš nikam jít. Prší," lhal Jácíček.
"Vždyť to není pravda!"
"Je. Poslouchej kapky."
A schoval se za kořen a zpíval:
"Ťapy ťapy ťap ťap
kapy kapy kap kap…"
Škoda, že nejsem lepší, pomyslel si, když viděl ten krásný svět. Ale co se dalo dělat. Byl, jaký byl.
A Jácíček jak když do něj střelí, trhl sebou a utíkal, ne že by chtěl být pryč, ale protože měl takovou radost, že nevydržel jen tak obyčejně stát.
"Mami, proč jsi mi neřekla, že je svět tak krásný?" Ale máma neřekla, proč neřekla. Možná to ani neuměla. Mámy mají moc práce.
Jácíček šel tedy ven. Měl mokré tlapičky a přeplněné bříško a neveselou náladu. Anebo měl neveselé tlapičky a mokré bříško a přeplněnou náladu. Anebo měl přeplněné tlapičky a neveselé bříško a mokrou náladu. Nejspíš to měl všechno dohromady.
Že by platilo, jen co se dělá, a ne co se myslí? Copak člověk může za to, že někdy… A kam by se podělo všechno to krásné myšlení?
Někdy totiž nezáleží na tom, co se říká, ale jestli se něco říká.
Každý začne být hned šťastný, když vidí, že ho někdo potřebuje. Každý totiž potřebuje, aby ho někdo potřeboval.
"To máš tím, že schválně rozbité vosí hnízdo a neschválně rozbité vosí hnízdo vypadají úplně stejně. Je to vlastně vina vosího hnízda. Vosí hnízdo se tváří, jako by bylo rozbité schválně."
"To je tím, že věci jsou vidět víc, než Myšlení. Kdyby Myšlení bylo vidět…"
Podívala se na něj a viděla jeho šťastnou tvář a poznala, že Jácíček si nebude myslet, že je hloupá.
"Co je to Budoucno?"
"Budoucno, to je…to je…to je takový čas, víš, který se před tebou sám od sebe kutálí…nemusíš ho nikdy dohonit, nechceš-li…"
"Jácíčku, nevšiml sis, že se najednou svět udělal nějaký…zajímavější?"
"Kdy to začalo?"
"Teď, před chvilkou, jak jsi řekl HALÓ."
"Ano, skutečně, máš pravdu, všiml jsem si. Jak jsem řekl HALÓ a viděl jsem, že běžíš dolů, udělal se svět zajímavější. Čím to?"
Přemýšleli.
"Třeba je to tím HALÓ."
"…Jenže teď vlastně nevím, jestli jsem tady, nebo někde v dálce! Třeba jsme v dálce a nevíme o tom…"
"To nevadí, ať je to jak chce, hlavně, že jsme spolu."
Borůvky si klidně a spokojeně modraly. Byly pěkně modré, ale chtěly být ještě modřejší.
"Ale vždyť já nejsem hnědý! Jsem světle zelený!"
"Pak tedy nezbývá, než abychom předělali dnešek na zítřek. Uděláme si teď večer, a půlnoc, a zítřejší ráno, a budeš zase skákat, jak budeš chtít."
…Protože k čemu je prozrazené tajemství? Prozrazené tajemství je úplně k ničemu. Je to ošklivá, ničemná, zkažená věc, kterou už nikdo nechce.
"Zkouším si nevylézt na strom. Jde mi to…báječně, jak vidíte."
"Jak to, že člověk pozná, že dělá hloupost, až když je pozdě? Hloupost by se měla poznat předem. Měla by být třeba černá se žlutými skvrnami jako mandelinka a kolem dokola by měla mít dlouhé bodliny a měla by bzučet jako hejno čmeláků. Člověk by si už dal na ni pozor. Ale takhle se vůbec neví, že je nějaká Hloupost nablízku. Vypadá nenápadně…nebo dokonce vypadá hezky…"
"Tumáš oříšek."
"A my tu klidně běháme a nevíme o tom..!"
"To na věci nic nemění."
"A krápníky pořád rostou, pořád pomalu rostou a přidávají si nové krajky a nové závoje, aby byly ještě krásnější…"
"A proč to ty krápníky dělají?"
"To je kvůli Překvapení. Až tam jednou někdo přijde, aby měl Překvapení."
"Co jsi smutná, můrko?"
"Ale mám na sobě něco napsáno a nevím co. Třeba je to něco důležitého. Člověk nemůže být lhostejný k tomu, co má na sobě napsáno, to snad chápeš ne?"
"Nestarej se, můrko. To si na tebe někdo nakreslil jen tak pro radost!"
…
"Tak co, už víš, co znamenáš?"
"Ano."
"Můj nápad! Můj narůžovělý nápad! To je on! Chtěl jsem ti tenkrát říci, abychom se nezapomněli večer dívat na západ slunce!"
"Co dělá NĚKDO teď?
"Ach, myslím, že vlezl do stromu."
"Má to tam alespoň trochu hezké?"
"Krásné. Má tam seno."
"Neteče tam?"
"Kdepak. Do děr, které já vymyslím, neteče."
"Lámu si hlavu."
"A čím si ji lámete?"
"Ach, to je jedno čím…něco se vždycky najde…"
"A co budete dělat potom?"
"Žádné potom nebude, hlava se dá lámat pořád!"
Čím je kdo chytřejší, tím dřív uzná svou chybu. Hloupému to trvá hrozně dlouho. Jácíček byl chytrý dost (i když ne zase nějak přehnaně moc), a tak mu to trvalo asi čtvrt hodiny.
"Ale vyloučeno to není, proto s tím musíme počítat."
"Svět je strašně zaprášený. Je zaprášený a potřebuje změnit. Potřebuje zlepšit. Hlavně se nesmí prášit!"
"Milý Slone, my jsme se rozhodli dát ti k svátku mnoho věcí…"
"Všechny věci…celý svět…"
"Neseme ti ho…totiž neneseme, protože je tak velký, že se nedá nést…"
"Tady je, vidíš ho…nevadí ti, že není zabalený?"
"Proč je nebe tak daleko?"
"Vždyť je blízko, hlupáčku."
