..alias Litanie vlkodlaka. Slepila jsem ty střípky dohromady a vytvořila z toho jakž takž jednotný celek, který snad dává ucelenější pohled na jejich příběh (i když nesmíme zapomenout na Studeného, který v tom hraje jednu z hlavních rolí). Litanie už nikde na netu není, tak jsem si říkala, že ji sem švihnu, i když to není zrovna příběh, na který bych byla dvakrát pyšná a chtěla ho vytahovat na světlo..
Svěsil ocas mezi zadní běhy. On nikdy nemiloval. Nemohl milovat. On - bestie...
Sledoval ladnou křivku jejího krku. Ten způsob, s nímž našlapovala. Jak mluvila, jak se pohybovala...
Byla štíhlá a drobná, křehká... Její pleť byla hebká jako samet..
Nesla se jako srna a její hlas zněl jako symfonie přírody...
Zpěv ptáků, zurčení potůčku, šum listí...
Sluneční paprsky dopadaly na její vlasy a odrážely se od záhybů jejích šatů, když jí zavlály kolem holých kotníků...
Byla štíhlá a drobná, křehká... Její pleť byla hebká jako samet..
Nesla se jako srna a její hlas zněl jako symfonie přírody...
Zpěv ptáků, zurčení potůčku, šum listí...
Sluneční paprsky dopadaly na její vlasy a odrážely se od záhybů jejích šatů, když jí zavlály kolem holých kotníků...
Zatřepal hlavou, aby si ji pročistil.
*Já nemiluju...*
*Já nemiluju...*
***
- "Já nemiluju."
Jeho rysy ztvrdly.
- "A to se snažíš nalhat komu?
Miluješ, jen si to nechceš přiznat.
Máš zamrzlé srdce."
Že by právě ona ze všech lidí byla schopna ho vyléčit..?
"Bojíš se zamilovat.
Bojíš se, že ztratíš sám sebe.
Že ztratíš kontrolu."
Miloval ji. Nade všechno na světě.
***
Jsi člověk, kterému jsem se rozhodl stát po boku..
Má paní?
Ne, jsem jako tvůj přítel, společník, věrný průvodce..
Jsem tu čistě ze své vůle.
Strážím tvůj dech a tvé kroky i tvé noční bdění..
Jsi člověk, kterého bych bránil do posledního dechu, jen abych zahlédl lesk v tvých očích, alespoň špetku obdivu k tomu, co jsem..
Ty jsi ta, vedle které chci stát v den své poslední bitvy..
Jsi ta, které chci umírat v náručí.. Dal bych místo tvého života svůj..
Ale ty nechceš.. Zradila jsi mě..
Nenávidím tě a celý tvůj lidský druh!
Nenávidím!
Nenávidím, protože tě tak miluju..
A tvá zrada mi láme srdce..
..které jsem ti toužil dát..
Už se od tebe nikdy neodloučit..
Sledovat tvé oči, tvůj úsměv, tvé vlasy..
Dlít v tvé přítomnosti..
Už ta sama mě činí šťastným!
Tak se, prosím, neotáčej a nenechávej mě tu!
A v slzách volá:
"Miluj mě!"
***
Probudil se. V zádech mrazivý pocit. I přes to, že bylo léto se otřásl.
*Ne, to rozhodně nebylo normální...*
Viděl ji - čarodějku. Stála na hranici. Kolem ní šlehaly plameny do výše.
Olizovaly jí kotníky a stravovaly lem jejích šatů.
Lidé na ní plivali a házeli po ní kameny.
Dým stoupal k mrakům.
On ale sledoval její oči.. Klidné a jasné bez jediné známky strachu.
Hleděla na ty lidi - na ty běsnící masy, zvířata - kolem sebe...
A v jejích očích se objevila lítost a odpuštění... Zvrátila hlavu k nebi.
Olizovaly jí kotníky a stravovaly lem jejích šatů.
Lidé na ní plivali a házeli po ní kameny.
Dým stoupal k mrakům.
On ale sledoval její oči.. Klidné a jasné bez jediné známky strachu.
Hleděla na ty lidi - na ty běsnící masy, zvířata - kolem sebe...
A v jejích očích se objevila lítost a odpuštění... Zvrátila hlavu k nebi.
Prudce otevřel oči.
*To byl sen...? Nebo snad... ne?*
***
A byla jsi bílá. Bílá jako alabastr. Chtěl jsem se dotknout tvé kůže. Ještě teď! Před setměním. Dokud se mé myšlenky ubíraly rozumným směrem. Dokud na břehy mého vědomí narážely tvé vlny. Tak sametová! Vypadala jsi nezdravě. Také bezmocně, ale nezdravě především. Tak nezdravě jako vždycky. Ty tmavé kruhy pod očima mě vždy děsily. Držela jsi je zavřené, jen občas se ti zaškubala víčka. Přemítal jsem, o čem sníš. Byl jsem nervózní, když jsem neviděl tvé oči. Tak uhrančivé! Oči, kterými jsi mi vypálila díru do srdce. Ty oči! Zašklebila jsi se. Jakoby bolestí. A já jsem nevěděl, co tě bolí. Jako vždycky jsem zase nic nevěděl. A ta bezmoc mě ubíjela. Mříže! Chtěl jsem být ten důležitý. Ten, na kterého spoléháš. Ten, kterému by ses nebála svěřit. Zvíře, do jehož hrubých tlap bys svěřila svou nevinnost. Tak blízko tesákům a jediné cvaknutí by ukončilo tep toho vyděšeného slavíka v tvé bílé hrudi. Ale ty ses mě bála? Říkáš, že ne, ale tvé oči se na mě nedívají. Zakryté řasami patří někomu jinému. Vybrala sis přece jeho. Studeného. Proč jen jsi rozbila tu křehkost mezi námi? Dnes neslyším bušení slavíka na mříže tvé hrudi. Ale ještě dýcháš. A můj dech tak blízko tvého. Neměli jsme. Já jsem zvíře a mizím v noci a ty..čarodějka..den před popravou..
***
Pohladil prsty obrys její čelisti. Bez mrknutí ho pozorovala z bílých přikrývek.
"Zabiješ mě, viď?" zeptala se náhle. V jejím hlase nebyla ani špetka strachu.
Odvrátil pohled, nemohl čelit jejím očím.
"Už jsem tě zabil," odpověděl po chvíli kamenným hlasem.
"Proč?" zeptala se. Nebyla v tom výčitka, snad ani smutek či trpké smíření - jen touha znát pravdu.
"Miluji tě," řekl, jakoby to vše vysvětlovalo.
Miluji tě tak, že s tím nedokážu žít.
***
Na kusy! Rozervala jsi mě. A tvá nevinnost? Hoří v plamenech.. Jen chci, aby jsi byla šťastná.. Ale s ním? Ne! Ne, ne, nemysli takhle.. "Šťastný" nemá mít žádná omezení - jako například s kým.. Proč? Proč jen jsme se museli dostat sem? Já krvácím.. A tvé oči? Krvácejí také.. Ne, nemůžu tě nutit vybrat si..
"Co jsem to jen udělal..?"
Častokrát..
..opakuji tvé jméno ze spaní..
Zemři..
..zemři jako svítání..
***
Seděl na úpatí šibeničního vršku. Pršelo. A vítr rozfoukal po stráni bílý popel...
Usadil se i v jeho očích. Jen prázdně hleděly do krajiny..
*Řekl jsem, že ti neublížím. Ale nemůžu! Už nemůžu.. Vždycky jsem byl až ten druhý, vždycky to byl on, kdo se stavěl mezi nás. A já nechci, aby sis musela vybírat.. Chtěl jsem jen.. Vždycky jsem chtěl, abys byla šťastná. Na něm mi nezáleží. Vlastně.. Nesnáším ho.. Všechna ta tolerance, to smíření.. Bylo to jen kvůli tobě. Pro tebe cokoliv, vzpomínáš? Odpusť, čarodějko.. Už nepatřím do tvého světa.. A ty do mého.. Všechno je pryč a nikomu z nás nic nezůstalo.. Tak odpusť!*
Zvedl se a nechal tlapky, ať ho vedou.. Běžel. Za obzor. Daleko. Pryč od toho prokletého místa.. A nikdy se nevrátil..
*Zase utíkám. Utíkám před tím vším. To je tak jediné, co umím..*
***
S tou bolestí, co mu způsobovala, nemohl dál žít. Ale nestačila k tomu, aby zemřel. Nedokázal ji nechat jemu a tak přišel s elegantním řešením - zabil ji a do smrti se trápil svojí vinou. Neměl ji ani jeden. Neměl ji nikdo. Ona byla svobodná.
Vina mě svírá
a drtí a ničí
býval jsem s tebou
teď jen do tmy křičím
a drtí a ničí
býval jsem s tebou
teď jen do tmy křičím
***
"Opovaž si to vyčítat. Ten hněv v nás doutnal už dávno. Už kdysi, kdy jsme přijali svůj osud, dali se Vlčí stezkou - stezkou utrpení..."
Jeho oči těkaly po spoušti kolem.
Po zdech pokrytých cákanci krve, po zohavených tělech ležících poházených po podlaze.
Jeho pohled upoutaly oči jednoho mladíka. Vytřeštěný výraz navždy ulpěl v jeho zkrvaveném obličeji, v posledním výkřiku na tomhle krutém světě.
Propadl těma očima za hranice reality...
Po zdech pokrytých cákanci krve, po zohavených tělech ležících poházených po podlaze.
Jeho pohled upoutaly oči jednoho mladíka. Vytřeštěný výraz navždy ulpěl v jeho zkrvaveném obličeji, v posledním výkřiku na tomhle krutém světě.
Propadl těma očima za hranice reality...
Trhl sebou a překvapen setřel slzu.
*Slza...? Já...pláču...?*
Has no one told you she's not breathing?
Hello I am your mind giving you someone to talk to
Hello I am your mind giving you someone to talk to
Don't try to fix me, I'm not broken
Don't cry
Suddenly I know I'm not sleeping
Suddenly I know I'm not sleeping
***
A její "Odpouštím"
zní jak zlomyslnej smích,
co se za ním táhne
přes tisíce možnejch světů,
kam si přenáší svou vinu.
Jako zlý sen, z nějž není úniku.
Ani smrt ho neosvobodí.
A pomoci mu není.
Bolestí zešílí.
A i když ji náhodou v jednom z těch světů potká, nedokáže svou chybu napravit.
Je láska hřích..?
