Psala jsem zas nějaký šílený blábol, pochopitelně je to nepublikovatelné. Ale tenhle kousek se mi líbil.. Mám šíleně melancholickou náladu..
Připadal jsem si, jakobych stál na okraji srázu.
Dole podemnou zuřily vlny.
Nespoutané moře.
Bouře.
Stál jsem nahoře na věži.
Bylo jen otázkou času, kdy udělám ten krok a skočím.
Ale udělal jsi ho ty.
A pak všechno ztichlo.
Vzpomínal jsem, jak jsem za tebou chodil na Astronomickou věž.
Stál jsi u zábradlí a díval ses dolů.
A já tě držel.
Dole podemnou zuřily vlny.
Nespoutané moře.
Bouře.
Stál jsem nahoře na věži.
Bylo jen otázkou času, kdy udělám ten krok a skočím.
Ale udělal jsi ho ty.
A pak všechno ztichlo.
Vzpomínal jsem, jak jsem za tebou chodil na Astronomickou věž.
Stál jsi u zábradlí a díval ses dolů.
A já tě držel.
Neviděl jsem ti do tváře, jen tě zezadu objímal.
A plakal ti do košile.
A prosil tě, ať neskáčeš.
Pravdou je, že jsem snil o létání.
A ty ses další den omlouval a s úsměvem prohlašoval, že bude líp.
Ale já to v tvých očích viděl.
Ten uštvaný výraz.
Nikdy nezmizel..
A plakal ti do košile.
A prosil tě, ať neskáčeš.
Pravdou je, že jsem snil o létání.
A ty ses další den omlouval a s úsměvem prohlašoval, že bude líp.
Ale já to v tvých očích viděl.
Ten uštvaný výraz.
Nikdy nezmizel..
