Když jsem to začala psát, myslela jsem, že jednou pro změnu napíšu něco hezkého, uhm.. Jak to dopadlo zjistíte sami..
Kdybych byl malíř, maloval bych tebe
se všemi barvami hvězdného nebe
- v tvých očích - dal bych jim lesk
a do tváře ti trochu života vdech
zaskvěly by se červánky, vystoupil fénix z popela
a ty jako Venuše nová z pěny bys povstala
A nebo bych prostě jen mohl závoj vzít
a tu tvou tvář výmluvnou za něj zahalit
zhasit tak očí tvých lesk, co mi nedá spát
zakrýt tvůj úsměv a pak se sám po nocích smát
jak šílenec s břitvou do tmy se koukat
a na příchod tvých nočních můr zoufale čekat
uřezat si uši - hned obě! - a doufat, že neuslyším
vyřezat si oči - to možná stačí levé - a doufat, že neuvidím
vyříznout si úsměv a zapomenout zhasnout svět
shořet a tvé sny na polštář v chuchlích krvácet

Možná jsi v tu chvíli mě hodně myšlenek a nemohla jsi je zaměřit do jediného stylu. Občas používáš stejná slova, tam, kde by se mylsím nměly opakovat, také to někde uplně neladí a není to moc učesané, ale nadruhou stranu máš místy moc zajímavé, efektivní nápady... :)