close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Havranívlčí

9. května 2012 v 23:27 | Bella |  Vnitřní rozhovory
Naprosto spontánní záležitost - neptejte se mě - vysvětluje to samo sebe.. A jestli vám to připadá děsně sentimentální, tak se nepletete ;)



Havran si uhladil háv a znuděně zazíval. Seděl na okně a výsměšně mě pozoroval. Vlk ve svém bílém kožichu se mě ještě stále snažil utěšit.

"Je to poznadějné, ona se nikdy nepoučí."

"Mohl bys mít špetku taktu?" zavrčel Vlk, aniž by se na Havrana ohlédl.

Havran znovu zazíval. "Říkám jen to, co potřebuje slyšet. Zato ty jsi na ni příliš měkký," zamračil se.

Vlk pevně sevřel víčka, jak se snažil zůstat v klidu. "Trochu opory by jí občas neuškodilo.."

Poslouchala jsem je a čím dál víc se za sebe styděla. Snažila jsem si nenápadně otřít z očí slzy.

Havran vypadal nesmírně impozantně. Ostré světlo vybělilo veškerý prostor kolem nás, jen Havran dokonale kontrastoval s konturami okna. Zaklonil hlavu a na tváři se mu zračilo pohrdání smíšené s pobavením.

"Kdybychom se neustále na někoho ohlíželi, daleko bychom nedošli."

Nato Vlk otočil hlavu k němu a ledově zavrčel s rukou stále na mém rameni: "Radím ti co nejrychleji přestat.."

"Jak myslíš." Havran shodil nohy z okna a zahalil se do pláště. Upřel na nás významný pohled.

"Nemáme mnoho času," otočil se Vlk zase ke mně. "Jsi v pořádku?"

Přikývla jsem, sotva schopná slov.

"Zítra bude líp."

"To říkáš vždycky," usmála jsem se uslzeně a otírala si oči.

"Myslím to vážně," Vlk mě pohladil po vlasech.

Připadala jsem si jako malé dítě. Ale možná jsem jím chtěla být. Potřebovala jsem trochu té mateřské lásky, ochrany. Potřebovala jsem otce, jakého jsem nikdy neměla.. Hltala jsem nabízenou účast. Sápala se po ní. Já vždycky pomocné ruce rozkousala.

Vlk mě objal. Zabořila jsem se do jeho kožichu a nechala do něj stékat slzy. Cítila jsem jeho velké ruce, jak mě hladí po vlasech.

"Všechno bude dobré, maličká, to zvládneš. Jsme s tebou. Nikdy nejsi sama."

Zpoza jeho zad jsem vykoukla na Havrana. Sledoval mě s velice vážným výrazem. Už ne pohrdavým. V jeho odstupu bylo vždy něco, co mě na něm tak přitahovalo. Přitahovala mě jeho temnota, temné oči, krvavé srdce a ostrý zoban. Právě teď jsem potřebovala jeho vášeň, ale byla jsem přiliš zbabělá po ní vztáhnout ruku. Chtěla jsem být jako on. Ale nemohla jsem být jen on. Musel tu být i Vlk, který Havranův účinek zjemňoval. Jako mléko do příliš černé kávy. Bez mléka by to byla jen dávivě hořká pachuť.

V jeho pohledu bylo Něco. A po tom Něčem jsem strašně toužila. Věděla jsem, že to je to, co právě teď hledám. Nedokázala jsem to identifikovat. Díval se tak na mě dlouho a bez mrknutí. Čekala jsem, kdy ho to omrzí, ale neodvrátil pohled. Byla to věčnost nebo jen okamžik? Měla jsem pocit, že se mi zastavuje srdce. A Vlk mě stále držel. A já se mu nechtěla vysmeknout a jít k Havranovi. Chtěla jsem být právě tady v jeho náručí a hltat pohledem oheň v Havranových očích, po kterém tak nenasytně prahnu, ale nikdy se ho nedotknu.

V tom byla celá moje rozplocenost. A ten okamžik nebolel, věděla jsem, že takhle to má být. To byl obraz mého nitra. A Vlk mě nepouštěl. Mohli bychom takhle stát věčně. Chyceni v okamžiku. Ale Havran rád rozetínal. A ano - nebyl čas.

Jeho plášť se zavlnil v sametových smyčkách, jak vztáhl ruku a dotkl se Vlkova ramene.

"Je čas."

Vlk mě pustil a zadíval se na mě s němou otázkou. Pohled jsem mu pevně opětovala. Snad s trochou lítosti. Ale ne pro sebe.

Havran, už na cestě z okna, otočil hlavu a podíval se na mě. Pohled jsem mu vzdorovitě opětovala. Ušklíbl se svým známým způsobem, podíval se na Vlka a vyskočil z okna. Vlk mě ještě jednou pohladil po hlavě a následoval Havrana.

Neplakala jsem, i když jsem cítila bolest. Stejně jako jsem věděla, že je v pořádku moje rozplocenost, tak jsem věděla, že je v pořádku odstup Vlka a Havrana. Nedokázala jsem si ani představit, že by se ti dva vůbec někdy mohli mít rádi. Nebyla mezi nimi žádná bolestná bariéra, žádné výčitky, napětí. Jen odstup. Ne, ten druh odstupu, na který si zvyknete a smíříte se s ním, ale běžná zdvořilostní vzdálenost. Následoval jej snad už jen ze setrvačnosti..? Tomu jsem nevěřila.

Zavřela jsem okno a pohladila dlouhé záclony. Ostré světlo slunce se skrylo za mrakem a zavládl příjemný stín.

Ne, to, co je důležité, je očím neviditelné. Neviditelné pouto. Jako nitka babího léta třpytící se ve slunci. V záři tak prudké, že často ani není vidět. Přesto je. A spojuje je přes všechny světy. Stejně jako síla pohledu. Vyměňují si pohledy, co já nevidím. Vyměňují si v těch pohledech něco, co já nevidím. A nemusí se sebe ani dotknout. Stačí jim, že stojí tam, co stojí, a cítí sílu toho pohledu. Stejně jako já.

S úsměvěm jsem ulehla do postele a zakryla se peřinou. Dnes budu mít poprvé klidné sny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama