Venku strašně fučí. Ale nevadí mi to. Je v tom něco živýho. A díky tomu se dá přežít i to vedro.
Měla bych se učit. Samozřejmě. Ale nějak nedokážu stresovat. Zní to divně, ale mám pocit, že tohle je důležitější.
Asi je to tím počasím. Prostě byl čas. Začala jsem číst Osiku.
Myslím, že je to ten Střípek, co mi chyběl. Nějak to najednou všechno dává smysl. Všechno to souvisí.
Vlk v nás a Počátek a Fontána a Butterfly effect a Once upon a time a Nekonečný příběh a Jeho temné esence a Narnie... Minulý životy a sny, osud a snaha něco změnit.
Začínám mít dojem, že bych neměla chtít nic měnit. A začínám mít jistotu, že se všechno děje teď - minulost, budoucnost, protínaj se v přítomnosti. Všechno to probíhá současně. Nekonečně možných příběhů a neokonečně možných světů.
Ale pořád mi něco uniká. Pořád nechápu ten smysl. A proč teda a co mám dělat..?
Je to strašně relativní. A strašně neodvratný. Smrt začíná dávat smysl. Chtít ovládat vlastní osud je nemyslitelné.
Kolo se točí. Pomalu, ale přece. A strašlivě vytrvale. A tikaj hodiny.
Nevím, co to melu. Myslím, že jsem úplně mimo. Stejně jako jsem byla tehdy u Once upon a time.
Je to dotyk věčnosti. Strašně povědomý. A v zádech prázdnota a šílenej strach.
Jen do toho prostě hledím a těčou mi slzy z očí. A všechno je v tom tak strašně známý. Někdy mám dojem, že fakt čtu o sobě. Někde, někdy, v jiným životě a jiným světě. Ale smysl toho všeho..?
Myslím, že se nechci dočíst ke konci...
Tak jo, dočetla jsem to. Hrozně ráda bych řekla, že jsem to pochopila a konec mě vnitřně uspokojil, ale.. Zbyl mi jen prázdnej pocit beznaděje, determinovanosti a šílenej zmatek. Ale nemůžu čekat, že všechno pochopím. Myslím, že světlo je až na konci. Ale bylo tam toho dost, dost na to, abych si poskládala další kousky mozaiky. A svým způsobem to bylo krásný. Svým způsobem pořád někde na Západě hoří hvězda naděje.. Vlastně píšem svý vlastní příběhy - tam někde v jiným možným světě..

Každej jsme někdy mimo. Dneska to fučelo i u nás, sice se dalo přežít vedro, ale odnesly to moje rododendrony...Jinde ale lítaly i střechy..
a na tu Osiku bych si ráda taky našla čas.