Tak jo, dobře, dobře, dobře.. Nechtěla jsem to už nikdy psát.. Ale přes ně se mi prostě vyjadřuje nejsnadněji.. Měla jsem slabou chvilku (a pila Houbu) - a najednou to přišlo - prostě jsme musela psát.. Bránit se tomu přece nebudu.. Nemá to valný smysl, byla to jen údržba.. Sama tomu nerozumím, myslím, že tam splývá moc věcí.. Sirius/Remus
"Myslíš, že ti to bude věčně procházet?
Myslíš si, že si se mnou můžeš zahrávat?"
Rozkřikl se. Popraskalo zrcadlo.
Slzy řežou - jako střepy.
A jizvy? Ty nesmažeš.
A jeho pohled taky ne.
Tohle je láska?
Zraňujem se.
Tak hluboce.
Až do duše.
Už ji nikdy nevyléčíš.
Ani kdybys chtěl.
Přiznej si to - ty tak hrozně rád bolíš.
Kloveš.
Rozerveš poslední zbytky jistoty a všechno zahalí tvůj černý plášť.
Kdyby zítřky měly křídla, už dávno by před tvou krutostí uletěly.
I my se tě báli.
A prosili.
A vyhrožovali.
A plakali.
A lámali se v slzách.
Zasadili jsme lásku.
A vyrostla růže - plná trní.
Tak to chodí, říkal jsi.
A plakal.
Za očima jsi měl hvězdné nebe.
Proč já se ti jen upsal?
Proč jen jsem se upsal temnotě ve tvém srdci?
Kvůli jedinému večeru jsem rozbil celé své bytí.
Rozlil ho jak inkoust na pergamen.
A už nebylo cesty zpět.
Ten inkoust už se nedal odsát.
Už se prostě vsákl.
Trvalo mi několik let, než jsem se uvědomil - že je to jed.
Dostal ses mi pod kůži a otrávil mé srdce.
Nedokázal jsem tě poslat pryč, nedokázal jsem utéct, i když jsem tolik chtěl.
Ty jsi tam prostě byl.
Součást mě.
Koloval jsi mi v žilách.
Potřeboval jsem tě k životu.
Jako drogu.
Nechcete ji, ale zároveň bez ní nemůžete být.
A já věděl, že ti propadl.
Že už nikdy nebudu moct fungovat jinak.
Odpustím ti všechno.
Cokoliv.
Vždycky.
I když tím jdu proti svému nejhlubšímu přesvědčení.
Udělám cokoliv, abych tě neztratil.
Neumím bez tebe žít.
Nedokážu být šťastný s nikým jiným.
Nebo nikdo jiný se mnou?
To, co najdou v mé prohnilé duši, je vždycky tak vyděsí.
A já dostal strach se před kýmkoliv otvírat.
Ale ty mě znáš.
Znáš všechna zákoutí mojí duše.
A přesto mě máš rád.
Přestože jsem tě mnohokrát zranil.
Bojíš se?
Je lepší se bát, nebo milovat?
A co může..vlkodlak?
Rozkřikl se. Popraskalo zrcadlo.
Slzy řežou - jako střepy.
A jizvy? Ty nesmažeš.
A jeho pohled taky ne.
Tohle je láska?
Zraňujem se.
Tak hluboce.
Až do duše.
Už ji nikdy nevyléčíš.
Ani kdybys chtěl.
Přiznej si to - ty tak hrozně rád bolíš.
Kloveš.
Rozerveš poslední zbytky jistoty a všechno zahalí tvůj černý plášť.
Kdyby zítřky měly křídla, už dávno by před tvou krutostí uletěly.
I my se tě báli.
A prosili.
A vyhrožovali.
A plakali.
A lámali se v slzách.
Zasadili jsme lásku.
A vyrostla růže - plná trní.
Tak to chodí, říkal jsi.
A plakal.
Za očima jsi měl hvězdné nebe.
Proč já se ti jen upsal?
Proč jen jsem se upsal temnotě ve tvém srdci?
Kvůli jedinému večeru jsem rozbil celé své bytí.
Rozlil ho jak inkoust na pergamen.
A už nebylo cesty zpět.
Ten inkoust už se nedal odsát.
Už se prostě vsákl.
Trvalo mi několik let, než jsem se uvědomil - že je to jed.
Dostal ses mi pod kůži a otrávil mé srdce.
Nedokázal jsem tě poslat pryč, nedokázal jsem utéct, i když jsem tolik chtěl.
Ty jsi tam prostě byl.
Součást mě.
Koloval jsi mi v žilách.
Potřeboval jsem tě k životu.
Jako drogu.
Nechcete ji, ale zároveň bez ní nemůžete být.
A já věděl, že ti propadl.
Že už nikdy nebudu moct fungovat jinak.
Odpustím ti všechno.
Cokoliv.
Vždycky.
I když tím jdu proti svému nejhlubšímu přesvědčení.
Udělám cokoliv, abych tě neztratil.
Neumím bez tebe žít.
Nedokážu být šťastný s nikým jiným.
Nebo nikdo jiný se mnou?
To, co najdou v mé prohnilé duši, je vždycky tak vyděsí.
A já dostal strach se před kýmkoliv otvírat.
Ale ty mě znáš.
Znáš všechna zákoutí mojí duše.
A přesto mě máš rád.
Přestože jsem tě mnohokrát zranil.
Bojíš se?
Je lepší se bát, nebo milovat?
A co může..vlkodlak?
