Tak už máme skoro konec roku. Teda já už mám konec roku. Příští týden odmítám považovat za školu. Příští rok už budu maturovat. Uteklo to. Jak ti primáni nikdy těm profesorům nevěří, že to uteče, ach. Každý si na to musí přijít sám. Začínám přikyvovat tomu známému "Až budeš starší, tak to pochopíš." - vždyť on stačí rok (někdy ani to ne) a vidíte věci úplně jinak. A často končíte u onoho "Já jsem byla ale tak blbá!". Jenže tu chybu uděláte znovu. Uhodli jste - dlouho jsem nepsala do deníku, tak si jdu vylívat srdce.
Maturita. Začínám vyšilovat už teď. Plánovala jsem si, jak si o prázdninách přečtu povinnou literaturu, cha cha. Dvě knížky vracím, protože to, o čem jsem si myslela, že je to originální drama se ukázalo býti programem z divadla, kde sice jsou hodnotné informace o tom zpracovaném divadelním představení, ale z děje se toho moc nedozvíte. Další knížku (Tristan a Isolda) jsem si půjčila, protože film znám snad už nazpaměť a chtěla bych si přečíst "jak to bylo doopravdy". Ve svém záchvatu románovosti jsem si vzala od francouzštinářky T&I i ve fránině, protože něco francouzky přes prázdniny přečíst musím a alespoň budu vědět o čem to je. Jinak mám samozřejmě Gellnera a Wolkera, ale zjistila jsem, že když jsem si myslela, že mi to vystačí na týden, tak jsem to hrubě přehnala a brzo nebudu mít co číst (ne, že by tak vadilo, že to mám přečtené rychle, ale do knihovny se hned tak nedostanu). Stručně řečeno Po nás ať příjde potopa! už mám v sobě.Takže kromě knížek, co mám doma, už mám půjčený jen Labyrint světa a ráj srdce, u kterého pochybuju, že to přečtu. Původně jsem vůbec nechtěla ohledně maturity řešit knížky, ale těch milion pocitů, co mě začíná dusit, ale...ale.. Prostě se předem všem omlouvám za způsobenou újmu, až se se mnou budete příští rok snažit komunikovat. Vím, že to bude těžké. Začínám se dokonce děsit i výšky. Začínám chápat. Některé věci si prostě člověk musí zažít, aby pochopil...
Proležela jsem si týden v depresi. Ne, neptejte se mě, já taky nevím, z čeho byla. Možná, jak to u pravé deprese bývá, neměla žádný důvod. Nebo možná jen pošahané hormony. Měla jsem na stole složené oblečení a nebyla jsem schopná ani otevřít šuflík a dát ho tam. Ležela jsem na posteli, čučela na House, cpala se sladkostmi a nechtělo se mi ven...Vůbec mi to nepřipomíná červen před dvěma roky, hm. Ironie na tom je, že "přes den" jsem byla pak v pohodě. Co jsem nejvíc nesnášela, byly noci. Jsem přesvědčená, že mozkomoři existují, fakt. Vím, že k "můžu být šťastná za jakýchkoli okolností" ty slabé chvilky prostě patří,a le netušila jsem, že jsem to v sobě tak dusila. Dneska jsem se prostě rozbila... Chci vidět příští rok - učení, užívání si života a hysteráky. Já se tááák těším...
Víte, co je skvělé na tom, že je vám 18? Nic. Skutečně absolutně vůbec nic. Protože na jednu stranu "jste dospělí", padne na vás šílená tíha zodpovědnosti, anjednou se od vás požaduje to a to, všichni se ohánějí tím "už jsi dospělá!", chodíte na úřady, k soudu a kdoví kde, najednou to všechno leží na vás a na druhou stranu "v osmnácti jste pořád ještě děcko, nevíte, co chcete, jste blbý, blá, blá, blá...", takže se k vám každý chová jako k miminu, které div ještě nepotřebuje utírat zadek. Podle mě je to to nejpříšernější období v životě. Víte co? Mám pocit, že se rozvádím. A nechci to mít znova. Tolik k budoucím vztahům. Haf.
A přesto...někdy je potřeba skočit. Někdy je potřeba riskovat. Zkusit. Mít zkušenost. Porušit to a to a to. Protože zakázané ovoce pak chutná nejlépe. Zkusit to teď, protože pak vás to bude trápit.Vždycky si budete víc vyčítat to, co jste neudělali, než to, co jste udělali. I když jsem přesvědčená, že ne všechno, co neuděláte, je třeba si vyčítat, když k tomu máte důvody. Někdy prostě musíš skočit. Musíš jít na ten most a skočit a dopadnout a ležet až na dně. Ležet až na tom dně a poválet se tam v křečích a bolesti. Utopit se v sebelítosti. Aby ses vůbec mohl zvednout a jít dál. Najednou chápu tolik věcí. Ale nikdy není pozdě. Vím, že to tak nevypadá, ale jsem šťastná. Většinu času (když zrovna nechci umřít a mít to všechno za sebou - což by ale bylo moc lehké). Došla jsem k názoru, že si za všechny ty problémy, co se na mě valí stejně můžu sama. Nejen svým přístupem, ale taky tím "cchi být silnější". Po fyzické stránce ej to jen na mě, ale po psychické? Osud to bere jako výzvu, aby na mě navalil další a další závaží. Protože jedině utrpění posiluje mysl ne? Jak bych mohla zvládnout to, co mě čeká bez přípravy? Zavři hubu a mlč.Jo, a dneska už jsem kecala taky moc. Stejně jsem zas půlku zapomněla... No nic. Haf.
P.S.: Do příštího roku očekávejte závaly podobné tvorby jako právě příjde na paškál. Chníp.
P.P.S.: Ignorujte chyby, já to tak taky dělám. Děkuji.

No, můžeš mi sem napsat tu adresu, kdybychom se už nepotkaly :) Duha z Brightonu ti určitě udělá dobře
(a natrhej si třezalku)