Nakousla jsem to už v jednom komentáři, když jsem odpovídala Long. Napadlo mě to už dřív (neptejte se mě jak), ale k rozvedení téhle úvahy mě dovedl jeden kousek ze Zvlčení:
P.S.: Chtěla bych přidat ještě jednu úvahu, ale asi mi bude trvat, než ji sepíšu..
Umřel, ach umřel,
bože můj,
všichni víme, co jsme dnes,
ale nevíme, co budeme zítra
"Víme, co jsme dnes, ale nevíme, co budeme zítra.." Zítra už bude naše dnešní já mrtvé. Tak jako už je dnes mrtvé naše včerejší já. Každý den se posunujeme dál a necháváme za sebou svá včerejší já. Každý den už jsme někde jinde. Kdybysme se ohlédli, viděli bychom dlouhou řadu našich padlých já. Naše já z víkendové pařby, naše já z minulého týdne, minulého měsíce, minulého roku.. Naše já z gymnázia, ze základky, naše já ze školy, naše já "maminčiny holčičky".. Spousty z nich už si vůbec nepamatujeme. Často se smějeme tomu, jak jsme byli hloupí. A nejen jako malí, ale třeba i před rokem, před týdnem, včera.. Od té doby už jsme se posunuli. Vyrostli jsme. Takovým eufemismem se nazývá smrt našich starých já. Kam odešly? Vzal je čas. Zůstaly trčet v minulosti. Zemřely. A asi je to tak správně. Bez toho bychom se nikam nedostali. Smrt je každodenní součást našeho života. Kdoví, kdo budeme zítra? (Kdoví, zda zítra ještě budem..) A zaměsíc? Za rok? Budeme si pamatovat to, co jsme dnes? Příjde nám, že nemůže existovat zítra jiné já, než jsme dnes. Nedovedeme si představit, že sezměníme. Ale změníme se. A další já se přidá na hromadu anšich mrtvých včerejších osobností..

Hodil by se album všech zesnulých já..