Psala jsem. Poezii. Zas jednou po dlouhé době. Vlk vyl. Ale zní to, jakoby byl nemocný.. Ale v ten okamžik - šlo to ze mě, psalo se to samo - byla jsem šťastná.. Konečně.
P.S.: Mám prazvláštní náladu.. Shoďme to na déšť.
P.P.S.: Nemůžu si pomoct, když jsem to po sobě četla, myslela jsem na ně - takže je to v téhle rubrice..
P.P.P.S.: Nemá to jednotnou strukturu - Vlku neporučíte..
Všichni spí
nic zvláštního se neděje
mezi dveřmi
jen stopa toho, co bylo
a zítřky s prošlou záruční lhůtou
Prej bude líp
- říkával jsi
a já vím,
že už tomu sám nevěříš
Prej bude líp
a měl jsi dlouhý vlasy
naděje padly
jak ty vlasy
co v záchvatu smutku
ostříhal jsi
Prej bude líp
zaplakal jsi
a chtěl jsi tomu věřit
celým srdcem jsi toužil po tom
zas na chvíli ožít
Toužili jsme spolu
nezbaveni bolu
toužili a snili
- sny jsme nezabili
Prej bude líp
vydechl jsi a pak už navěky mlčel
a já po nocích do polštáře brečel
Když jsi říkal, že bude líp, já ti vážně věřil..

"Prej bude líp
- říkával jsi
a já vím,
že už tomu sám nevěříš"
"..co v záchvatu smutku
ostříhal jsi.."
A ten konec, především s poslední větou, bolestivě zaryl drápy..