Strášně, strášně dlouhej zápis do deníku. Aneb Já píšu!
Já vím, že je to vážně objev, ale došlo mi, že píšu! Že fakt píšu. Hrozně dlouho jsem na to čekala, vážně. Na Vlka. Já vím, že Rael tvrdí, že Vlk je tu pořád, i když nepíšeme, že je v každém našem projevu, ale mě se po psaní s Vlkem prostě hrozně stýskalo. Protože jinak je to psaní je pro to, abych psala a to není ono. Jen, aby něco přibývalo. Psaní, protože chci psát a budu psát i přesto, že to nejde. Psaní ze zatrvzelosti, ze vzdoru. Psaní na truc. A to je hrozně špatně, nejen v psaní, i v životě.
Už zase se hrozně rozkecávám. Ale to je vlastně jeden z důvodů, proč mi došlo, že píšu. Ze začátku jsem si myslela, že je to takové to "umělé probuzení Vlka" inspirací něčími díly. Že až přestanu číst archiv Vlčic, tak to zase přejde. Vždyť většina MAP děl vznikla díky čtení Vlčic. Možná to přejde. Ale už mi to nevadí.
Díky komentáří Long v posledním článku jsem si uvědomila, že i v MAP je Vlk. Protože to nutí přemýšlet. Tvorba má nutit přemýšlet. Pozastavit se. Má vzbuzovat silné emoce. V extrémním případě, abyste ji nemohli dostat z hlavy. To podle mě dělá Vlk v tvorbě. A i v MAP je. A tím aspektem Siriuse je tam i Havran, jestli mi rozumíte. Po WAR mluví oba skrz MAP. Jsou tam oba. Vlk je tu pořád - teď i s Havranem. Protože MAP mi v téhle době nejvíc dává a nejsadněji se mi přes ně vyjadřuje. Ale to je jen jeden důvod.
Dalším důvodem byly ty šílené úvody k článku - možná je to jen ovlivnění Rael a jejím šíleným rozepisováním se. Možná. Každopádně dneska jsem si moc uvědomovala, že píšu. Popsala jsem několik stran v bloku. Úvahami. Náměty na další MAP. Návrhy. A dokonce mě samovolně napadly i verše. (A budu na vás hodná a přidám to.)
Vlastně to už bylo v několika málo případech předtím a strašně mě to potěšilo, protože jsem si říkala "Hurá, probouzí se Vlk, konečně zase budu psát! Přes zimu to bylo jen MAP." Bylo. Jenže Vlk byl i v tom, i když nebyl vidět. Byl v tom Havran. Ale Vlk a Havran jsou neoddělitelní, takže tam byl vlastně i Vlk. Není to něco míň tím, že to není poezie, že to není protkané metaforami. Pomáhá to vyVlčet a tak to má být. Vlk je tu vlastně pořád, jen se různě schovává a bere na sebe různé podoby. Asi to neřešte, nejspíš jsem jen potřebovala sama sebe ujistit. Ale prostě mě to zvedlo náladu.
Ono za to určitě může i to počasí. Déšť. Je to prostě takové vlčí-psí počasí.. Prostě Jejich počasí.. Chápete.. Jsem na ně asi úchylná.. Jsem - poslední dobou. Vzpomněla jsem si na Hattu - "Je jen jediný člověk, kterého Náměsíčník (btw. ta česká verze přezdívky je prostě divná..) a Tichošlápek musí držet za ruce na každém kroku..." - omyl - jsme minimálně dvě ;) A prostě tak.
A přestala mě bolest hlava, chápete to? Jsem šťastná. Už od neděle (nebo to byla sobota..?) to vypadalo, že mě chytá migréna.. Přebíjela jsem to prášky a snažila se od pondělí hodně pít, protože o víkednu jsem to zanedbala a byla jsem dostatečně upozorněna, že v tomhle počasí je to docela hazard. Společně s nejezením. Ale o tom jsem mluvit nechtěla.
V úterý jsem ve škole vypila už třetí hodinu svoji 3/4 litrovku, což se mi stalo poprvé, takže jsem upíjela Suz - sečteno a podtrženo, ve škole to byl litr. Doma jsem vypila určitě dalšího půl litru. Pak následoval první čaj, druhý čaj u taťky (Jahoda v šampaňském, mmm..), třetí (Dotek slunce, ách..), čtvrtý (zelený s ananasem - bota :D Ne, tentokrát ne, ale mám na něj vtipné vzpomínky - neřešte..), pátý (jasmínový) a to snad bylo všechno.. Dalšího 1,5 litrů. Takže i když je to k neuvěření, myslela jsem si, že bych to nezvládla a pořád na to valím oči - vypila jsem za ten den 3 litry..
Dneska to tipuju jen na 2, ale taky se slušně nalívám. Ale den ještě neskončil, třeba na večer rozjedu zase čajový maraton, i když tady doma je podstatně menší výběr :D (Musím si koupit ten touareg, sakra!)
Připadám si vyprahlá a na pokraji zhroucení. Nechápu. Propojení? Horší je, že už mě zase bolí záda :( Chybí mi tu jistá osoba.. A ne jen v souvislosti s masáží! Rozhodla jsme se, že si udělám kurz masérství. Chtěla bych to umět.. Fakt. A to dneska ani nebyly tance.. Ale v těláku jsem si zkoušela kroky - přesněji superjumpy, z toho by to i mohlo být.. Bez rozcvičky.. Měli vystoupení ve městě, chtěla jsem tam jít. Fakt chtěla.. Ale nechtělo se mi ven. Přestat číst.
Den pro sebe? Těžko říct.. Zase mě to všechno dožene. (Tohle bude děsně dlouhý článek..) Ale jsme ráda, že jsem šla alespoň nakoupit. Neprší pořádně, jen tak trochu krápe, ale voní to úžasně.. Je možné, aby sem vítr donesl pach koní? Pach zmoklejch koní..
Jsem úchylná, ale koně mi voní. I zmoklí koně. I zpocení koně. I špinaví koně. Dokonce mi voní i stáj - jo i s tím hnojem a močí. Sakra, zatraceně mi to chybí. Rozhodně zpocenej kůň voní krásněji než zpocenej chlap. Bleh! Chtěla jsem se dostat k brigádě. A už vím jak - přes nedostatek času. Ha.
To je totiž to. Já bych mohla chodit na koně, ale kdy? Pondělí je prakticky jediný volný den - první den týdne. Většinou se učím. Pondělí si prostě nechci zaplácat. Úterý jsem u taťky a ten se tváří dotčeně kdykoliv si dovolím v úterý jít ještě někam jinam. Ve středu jsou tance. Ve čtvrtek šerm. A v pátek sjem bývala zvyklá jezdit na koně. Problém je v tom, že v pátek většinou jsem děsně unavená a jsem ráda, že mám volno - můžu mít čas na sebe. Protože víkend je většinou zabraný učením, věcmi do školy, popř. výletem, brigádou atp. A v pátek často už někam odjíždím, nebo někdo přijíždí.
Takže bych musela najít nějakou stáj, kam bych nemusela chodit pravidelně. A kde bych neplatila moc peněz. A kde bych mohla přijít, zajet si na vyjížďku, být chvíli s tím koněm, věnovat se mu, ale nemusela tam trávit den. A to je přesně ono. Najít stáj, která by vyhovovala mým požadavkům je snad nemožné.
Většina lidí má jízdu jako hlavní koníček. A já mám milion zájmů. Koně bývali priorita kdysi. Teď je to něco z minulosti, co mi chybí k úplnosti. Potřebuju to, ale nechci tomu věnovat všechen čas. A momentálně tomu nemůžu věnovat ani špteku času. Každopádně budu doufat, že něco "suitable" najdu.
No a brigáda. Kdy mám sakra chodit na brigádu, když nemám čas? Potřebuju peníze - třeba abych mohla chodit na koně. Ale kdybych na ně chodila, tak bych měla ještě míň času - na brigádu. A víte co? Brigáda, o kterou usiluju předpokládá znalost okolí (ha-ha-ha, prostě jim řeknu, že tu dlouhou dobu studuju) a praxi v roznášení letáků (ehm, už dvakrát jsem málem dostala brigádu v tomto oboru?) No. Uvidíme.
Víte, já vážně nerada lžu. *povzdech* Možná proto, že jako malá jsem lhala pořád. Prostě z principu. A někteří si to pamatují. A kupodivu si nechtějí zvyknout, že buď mlčím, nebo mluvím pravdu. *další povzdech* Co už. Nemůžu si stěžovat. Vztahy se nám vážně zlepšili. jen bych chtěla udělat víc. Znáte ten pocit, že když se přibližujete jednomu člověku, dalších pět kolem vás ztrácíte? Hnusné.
Je to o prioritách. Nikdy to nemůže být úplně vyvážené. A v tom je zakopaný Sirius. Já si nejsem jistá svými prioritami. Já vlastně nevím, co chci. Netuším, kam směřuju. Naučila jsem se žít. Žít se špetkou Siriuse - ze dne na den. Prožívat okamžiky a nepřemýšlet nad budoucností. Hrozně neRemusovské. Hrozně nezodpovědné. Pak se zastavíte a vůbec nevíte, co bude dál. Co budete dělat. Co vlastně čekáte od života.
Za chvíli mě čeká doba rozhodování. Maturita, vejška.. A já vlastně nevím. Proč jdu na psychologii? Je to skutečně to, co chci dělat? Nebo tam jdu prostě jen proto, že mě nic lepšího nenapadlo? Zajímá mě to. Baví mě to. Snad mi to i jde. Ale bude mě to bavit dalších deset let? Dvacet? Zbytek života? Děsivá představa.
Vážně - netuším ani, co bude zítra. Natož za rok. Natož za víc let.. Nedokážu si představit, že bych měla založit rodinu, s někým žít. Já vím, že se na to říká, že k tomu jednou dojdu, že k tomu dospěju. Možná. Jenže já si uvědomila, že nechci. Nechci sdílet svůj život s mužem. Nechci se zamilovat. Nechci mít rodinu. Být takříkajíc šťastná.
V hlavě mi zůstala jedna věta, co jsme objevila u sebe v deníku: "Nesvazuje tě náhodou touha po svobodě?" Skutečně ano. Moje přílišná svobodomyslnost je mi na obtíž. Nedokážu se připoutat k člověku na celý život. Nedokážu. Chci svůj klid, svou samotu, svoje možnosti. Volnost. Nedokážu s někým dlouhodobě vycházet a nechci.
Manželství je strašně o kompromisech. O tom, že i v těch horších časech se k sobě prostě neobrátíte zády, překousnete to a jdete dál. Jenže na to musí být vždycky dva. A já jsem pravděpodobně jen děsně zbabělá. Bojím se "co ten druhý". Nevěřím chlapům. (Brácha řekl, že jsem emancipovaná, hm..) Ale když to máte všude kolem sebe. Když to máte doma - už čtvrtým rokem.. Stačí to. Stačí to k doživtní skepsi. Možná jsem až zbytečně skeptická. Ale já se skutečně nechci spálit. Nechci si to prožívat znovu - tentokrát v roli manželky.
Vím, jak to ničí mamku. Jak to ničí mě - že ji to ničí. Rozvod. Co potom? Jde jít vůbec dál? Po patnácti letech s jedním mužem, se kterým jste měli být na věčnost? Po patnácti letech s někým, koho si mylsíte, že znáte skrz naskrz a nakonec zjistíte, že ho vůbec neznáte? Nechci to zažít.
NedejVlku do toho zatáhnout děti. Přivést je do téhle doby. A - nechci dítě. (Souvisí to i s mým jistým drobným intimním problémem, který tu nemíním rozhlašovat..) Se svým zachráncovským komplexem bych raději nějaké adoptovala. Protože to už "má smůlu" - už se narodilu, už tu je a já ho můžu jen pomyslně zachránit, dát mu lásku a naučit ho to, co znám já. Asi si to moc maluju. Co už.
Došlo to už i tak daleko, že si chci vzít psa z útulku. Mám spoustu romantických představ. Jak ráno vylezu z domu na maličkou zahrádku, nebo na balkon v županu a s šlákem kávy (s Remem a Siriem bo boku, aík ^^) A budu psát. A kdybyste to chtěli vědět, chci i koně a kočku. A chci mít doma takovou skříň s policemi - v jedné by bylo akvárko s rybičkami, v jedné terárko s hadem, v jedné želva.. A chci si nad dveře pověsit piraňu, nebo jinou zubatou rybu..
Mám spoustu barevnej předtsav. Toužit a nikdy to nevzat. Dotek je spoušť a co od něho čekám... Kuš! Přestat snít. Víte, an tom je nejhorší, že já přesně vím, co chci. Jenže to není reálný.. Moc kecám. Zbytečně moc kecám. Nechám toho. Potřebovala jsem se vypsat. Prostě píšu, chápete.
Ne, ještě nekončím. (Jásali jste moc brzo!) S tím "nechci" totiž souvisí ještě jedna věc. Začla jsme se zas bát smrti. Došlo mi, že lidi kolem mě, tu nebudou věčně. Že já tu nebudu. Nechci to. Já si na ten svůj podělanej život už nějak zvykla. A skutečnost, že vlastně tvrávíme různé úseky života s úplně jinými lidmi je taky šíleně děsivá. Nikdo tu není napořád..
Mě nejde o smrt samotnou. Věřím v reinkarnaci. Jde mi o ztráty. A o nejistotu. O prázdno. Nesnáším to a bojím se toho. Neumím si představit neexistenci. Je mi fuk, že po smrti se zas narodím, ani nebudu vědět jak. Mě děsí to něco mezi tím. A že vůbec nebudu vědět, že jsem žila.
A v konečné fázi to, že směřujem k splynutí s jsoucnem. Nebýt fyzická existence, ale být všude a ve všem, součástí té jediné materie, té, ze které je utkán i Vlk. Ne, prostě nechci. Zvykla jsem si na to Já. Mám dojem, že to souvisí s tím, že se učím mít se ráda. A s povrchností, která souvisí se Siriem. A s Havranem. Takže možná to přejde. Třeba zas budu toužit jít za Zeď, jít k Vlkovi, splynout.
Jenže já začla preferovat malý cíle. Snadno dostupný cíle. Velký sny jsou na mě moc velký. Moc nereálný. Ono to pak hrozně bolí, když to nejde, víte? A splynout s Vlkem si taky dokážu představit jednodušeji. Například být v dalším životě vlčice. Já vím, že není oč stát. Ale je to lepší než tohle. Zas na ten život nedávám. A zároveň vykládám, že ho mám ráda. Zas kecám. Měla bych se loučit..
Bojím se tmy.. *špitne* Stínů. Stvůr. Mozkomorů. Jo, ti za všechno můžou! Huš! To bude v dalším článku..
Tak packu
EDIT: Příště mi řekněte, ať nedělám 50 věcí naráz.. Připálila jsme večeři.. Chudák brácha..
