close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Nikdy jsme neuměli žít realitou

12. dubna 2011 v 15:42 | Bella |  MAP
Ne-za-bí-jej-te-mě!

Já se jich prostě nemůžu zbavit. To dělá ta melancholie. Kdyby venku nepršelo a já si zrovna nečetla archiv Vlčic, tak by se to nestalo. Chtěla jsem rozvést myšlenku "co kdyby Sirius nezemřel, byl by Remus s Dorou"? V jistých dílech Vlka v nás od Rael se to téma vyskytlo - "navíc, já mám Tonksovou.." (nemůžeme se vrátit) a Lejdy se zas zaobírala myšlenkou "kdyby se Sirius vrátil zpoza Oblouku".. Chtěla jsem to tak původně udělat, popisovat Siriovy pocity, plynoucí z jeho rozhodnutí dopřát Removi šťastný život, netrápit ho, protože za Obloukem - tam na Druhé straně, si uvědomil spoustu věcí, když se na vše díval zpětně - a s nadhledem. Ale rozhodla jsem se, že budu zlá. Že jim nedopřeju ten šťastný návrat, uvědomění, vyrůst a dospět. Budu hnusná a prohloubím tu bolest. Budu se držet v mezích knihy, jen si něco přidám. Takže žádné prozření a hlubinná psychologie. Jen trochu spirituální posmrtný náhled na to, co se stalo. Přiznávám - je to trochu děsivé. Ohlédnutí ze záhrobí. Ale co už. Samozřejmě, že bych to mohla rozvádět dál, ale co je na Druhé straně, to ať tam zůstane. Kdoví, zda vůbec můžou jít všichni na jedno místo. Třeba jsou Siri s Remem na Psí hvězdě, nebo jsou tam všichni a šťastní a nebo jde každý zvlášť někam dál a uvědomění a odpuštění je teprve čeká. Neumím tak dopodrobna rozebrat Vlčí duši, jako Rael, i když jsem se teďka podobně rozepsala, nechám to jí - Vlk v nás je prostě nepřekonatelný. Jen vám nabízím svůj náhled na to, svoje myšlenky. A už přestanu kecat, nebo to bude pomalu delší, jak to pod tím.. Není to nic extra po stránce umělecké, prostě jen takové zamyšlení.. Možná by tak Sirius ani Remus nikdy nepřemýšleli a já se je jen snažila zatlačit do rozměrů toho, co jsme vymyslela. Ale co už. Je to tu.



"Tonksová tě miluje," konstatoval jsem jen s drobným náznakem trpkosti.
"Ale já miluju tebe."
Zavrtěl jsem hlavou.
"Věděli jsme, že by nám to neklapalo. Ne, v tomhle světě. Tonksová je fajn ženská."
Nadechl ses, abys něco řekl, ale umlčel jsem tě zvednutím ruky. Tohle jsem musel udělat. A chtěl jsem to mít co nejdřív za sebou.
"Především - je to ženská. Nemusíš si dělat starosti s tajnostmi, opovržením, divnými pohledy.. Může ti dát, co já ne. Dítě, rodinu, štěstí.. Zasloužíš si to, Reme. Zasloužíš si být šťastný. Já umím jen bolet.."

Mračil ses, ale nic jsi neříkal. Oba jsme se spokojili jen s tímhle. Někdy je říct sbohem hrozně snadné..
Bylo to sbohem jen v těch pár slovech.
Musel jsem tě poslat pryč. Vím, že bys sám nešel.
Možná jsem už tehdy věděl, že se propadnu..
Musel jsem zajistit, že nebudeš sám.
Z rozumového hlediska je ideální.
My bývali vždycky romantici, ale realita by nás převálcovala. Prostě to nešlo. A já musel myslet na tvoje štěstí.
Protože ty jsi na něj myslel sotvakdy.
Ale nejvíc mě trápilo, že jsme se nestačili usmířit. Bylo to tiché sbohem - navždy.
Nemluvil jsi na mě a já už pak mluvit nemohl.
Musel sis to vyčítat. A všechny ty věci - najednou nebyly komu říct.
A ač jsi dlouho nechtěl přijmout realitu, nakonec ses mou radou řídil.
Možná ti nic jiného nezbývalo. Možná v tom bylo něco ze mě, ale to by ode mě bylo děsně samolibé.
Možná jsi se prostě cítil povinen splnit mé poslední přání.
I když jsi se pak bezhlavě vrhl do náruči smrti, abys mohl být se mnou.
Byla to ta nejsobečtější věc, co jsi kdy udělal - vzal jsi sebou a nechal za sebou jedno opuštěné dítě..

***

Poslal jsi mě pryč. V několika málo slovech jsi zničil sen a poslal mě žít realitu.
Já vím, že jsem tu vždycky platil za realistu já, ale taky jsem vždycky snil.
Věřil jsem tomu, že můžeme být šťastní. Věřil jsem tomu, že bude líp, pokaždý, když jsi to říkal.
Když jsi mi řekl, že mám jít za rozumem a ne srdcem, zlomil jsi mi sen.
Víš, že zlomené sny pláčou?
Neměl jsem slova. Nevěděl jsem, co říct. Nikdy jsem si nemyslel, že se mě vzdáš. To ty jsi mě pořád uháněl, i když já už nechtěl. I když jsem věděl, že se nemůžeme vrátit tam, kde jsme byli.
Třináct let a ta spousta nevyřčených slov, byla přece jen moc. Oba jsme věděli, že zpátky už to nejde. Ale já se s tím nechtěl smířit. Já pořád snil.
A ty jsi to pokazil.
Možná jsem na tebe měl vážně vztek. Ale když jsi pak padal po zádech Obloukem, cítil jsem se jako idiot. Byla to poslední slova, co mezi námi padla..
Nechtěl jsem se postavit realitě. Chtěl jsem si myslet, že je to jen sen.
Když jsi říkal sbohem, určitě jsi nemyslel navždy. Byl bys tu dál - můj nejlepší přítel s usměvavýma očima. Přišel bys, odhrnul si vlasy s čela a podíval se na mě s tím svým úšklebkem. Sdílel bys to štěstí, co ses mi snažil dát, protože sám jsi nemohl.
Ale ty jsi nepřišel.
Pořád jsi se nevracel.
Nebylo to o volbě mezi tebou a Dorou. O volbě mezi srdcem a rozumem. O volbě mezi minulostí a přítomností.
Ty jsi byl pryč, vzal jsi mé srdce pryč, i minulost. Nechtěl jsem se s tím prostě smířit.
Byla to volba mezi realitou a snem.
A já chtěl snít.
Ale nemohl jsem. Řídil jsem se svým smyslem pro povinnost.
Nebylo to ani tak, že bych ji neměl rád.
Naopak..
Bylo mi zle z toho, jak ti byla podobná. Zraňoval mě její pohled, tak podobný tomu tvému, výrazy v obličeji, tón hlasu.. Nemohl jsem být v její přítomnosti.
Ale možná jsem pak zvládl propojit realitu a sen.
Věděl jsem, že bys nechtěl, abych se trápil, chtěl jsi, abych žil a byl šťastný. Abych žil plnohodnotný život. A pokrytecky přiznávám, že jsem v ní viděl tebe.
Mohl jsem vyhovět všem - jí, mě, i tobě.
Byl to přijatelný kompromis. A já se vždycky snažil vyhovět všem.
Ale prostě jsem nikdy neuměl být šťastný. Nikdy jsem neměl dojem, že bych si to zasloužil..
Zachoval jsem se jako dítě. Vlastně přesně jako ty. Zbrkle se vrhl do náručí smrti. Za tebou - protože jsem věděl, kam patřím.
Nepočítal jsem s oddaností těch druhých. Nikdy jsem nechápal, že by mě mohl někdo milovat. Neuvažoval. Nezvážil možnost, že by Dora opustila dítě a vrhla se za mnou.
Vlastně bysme si to mohli vzájemně vyčítat.
Já prostě neuměl žít realitu, Tichošlápku..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Long Long | 12. dubna 2011 v 19:25 | Reagovat

"Já umím jen bolet.."
"Někdy je říct sbohem hrozně snadné.."
"Musel jsem tě poslat pryč. Vím, že bys sám nešel."
"My bývali vždycky romantici, ale realita by nás převálcovala."
"Možná jsi se prostě cítil povinen splnit mé poslední přání."

"Poslal jsi mě pryč. V několika málo slovech jsi zničil sen a poslal mě žít realitu."
"Když jsi říkal sbohem, určitě jsi nemyslel navždy. Byl bys tu dál - můj nejlepší přítel s usměvavýma očima. Přišel bys, odhrnul si vlasy s čela a podíval se na mě s tím svým úšklebkem. Sdílel bys to štěstí, co ses mi snažil dát, protože sám jsi nemohl.
Ale ty jsi nepřišel."
"Ale možná jsem pak zvládl propojit realitu a sen."
"Ale prostě jsem nikdy neuměl být šťastný. Nikdy jsem neměl dojem, že bych si to zasloužil.."
"Nikdy jsem nechápal, že by mě mohl někdo milovat."

Neumíme to..

2 Bella Bella | 13. dubna 2011 v 7:57 | Reagovat

Taková citace :) Přiznám se, že jsem ani nečekala komentáře, ale na tebe je vždycky spoleh :)) Potěšila jsi mě.. Díky..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama