Seděla jsem úplně nahoře. Nad vším. Měla jsem nadhled. Tady odsud vypadalo všechno tak malé. Město, lidi tam dole. I mé problémy. Všechno působilo tak bezvýznamně, zanedbatelně.. Mohla bych se skoro dotkout nebe..
Zhoupla jsem se na špičkách na okraji. Podívala se dolů a pak vzhůru. Sluneční záře mě na chvíli oslepila. A pak mě napadlo - proč bych skákala tam dolů? Padala mezi to všechno. Zase zpátky..
Radši udělám ještě ty dvě kroky a dotknu se nebe..
